čtvrtek 31. října 2013

Klenot z Atlantidy - Kapitola 3 2/2





„Co víš o portálu, který vede z Atlantidy na povrch?“

Z jejího místa na kraji postele, Jewel zamrkala na Marinu, Královnu Démonů, a modlila se, aby její výraz zůstal prázdný. „Portálu?“ Formulovala ta slova jako otázku, i když už znala odpověď.
„Darius, vůdce Draků, našel lidskou nevěstu. Slyšela jsem, že ta žena k němu přišla skrz portál umístěný pod dračím palácem.“ Marina zkřížila paže, bubnovala dlouhými, ostrými drápy na svém předloktí. Vycházel z ní pach síry. „Strávila jsi s draky několik let, takže by si měla vědět, jestli portál existuje. Je to pravda?“
Lhaní Jewel přinášelo fyzickou bolest. Nevěděla proč, jen věděla, že to tak bylo. Strašlivou, mučivou bolest. Ale informace, kterou Marina chtěla, nebyla informací, kterou by Marina potřebovala. Pokud řekne pravdu, drakům, rase, kterou zbožňovala, se přihodí něco zlého. Ale pokud bude lhát, přihodí se něco zlého jí.
Ticho nebude fungovat. Jako vždy, Marina jí bude vyhrožovat zabitím nevinného každou minutu, kterou bude Jewel mlčet. Bude jednoduše muset Marinu oklamat tak, aby věřila něčemu odlišnému.

„Opravdu věříš, že by se mnou tak chladný a nemilosrdný válečník, jako je Darius En Kragin, mluvil o tajném portálu, když věděl, že mu jednoho dne budu ukradena?“
Marina zúžila oči. „Znám tvé způsoby, děvče. Odpovídáš otázkami a tvá slova nejsou nikdy lží. Tentokrát, ale ne. Budeš mi odpovídat jen ano a ne. Rozumíš?“
„O čem jsem lhala?“ Řekla a zvedla ruce. „Darius je po celé zemi znám jako válečník, jehož jedinou radostí je vraždění. Ty příběhy o smrtích kolují kolem. Víš to stejně dobře, jako já.“
„To není informace, kterou jsem od tebe chtěla, a ty to moc dobře víš. Zeptám se tě ještě jednou, a neodpovídej mi něčím obecným, nebo nepřesným, jinak budeš trpět. Mluvil s tebou Darius o portálu? Konkrétně,“ dodala Marina, „o portálu, který vede z Atlantidy na povrch.“
Jewel se zamračila, pečlivě vybírala další slova. „Upřímně mohu říct, že mi nikdy ochotně neposkytl tyto informace.“
Královně z hrdla vyrazilo zavrčení, ten zvuk se hrozivě odrážel od stěn. Marině padly ruce k bokům a zaťala je v pěst. Její naprosto průhledný plášť odhaloval křivky jejího těla, každý roh vystupující jí ze zad. Zelené a žluté šupiny se načepýřily a její oči se rozzářily jasně rudou. Ta žena byla čistým zlem.
„Myslíš si, že si tak moc chytrá,“ zabručela. „Už jsi někdy viděla portál?“
„Nikdy jsem portál neviděla svým fyzickým zrakem.“
Zarazila se, pochopila význam Jewelininých slov. Bohužel. „Znamená to, že jsi ho viděla ve vizi?“
Znovu se snažící svést Marinu na jinou cestu, řekla: „Kdybych viděla portál v jedné ze svých vizí, nemyslíš si, že bych udělala vše, co by bylo potřeba, abych se vrátila k drakům? Abych ten portál našla a prošla jím? Jsem unavená z toho, jak mě neustále krade jeden vůdce druhému. Ráda bych vstoupila do světa a zatratila se v něm.“
„Zase jsi odmítla odpovědět tak, jak ti bylo řečeno,“ zavrčela. „Kvůli tvému odmítnutí bude jeden z vězňů, který byl dnes propuštěn, nalezen a zabit. To bude tvůj trest. Teď, hodláš svou poslední odpověď přeformulovat?“
„Prosím,“ řekla tiše, lítost, bezmoc a vztek se vzdouvaly jejím tělem. Ze všech způsobů, kterými ji kontrolovala, byl tento nejhorší. Vědomí, že životy a utrpení ostatních závisí na její spolupráci.
„Prosím, nedělej to.“
„Beru to jako další odmítnutí. Dnes v noci zemřou dva. A uvědom si tohle, malá otrokyně. Nemusíš se obávat, že budeš znovu ukradena, protože já si tě hodlám nechat na věčnost. Jestli pro tebe ta věčnost bude jako Olymp nebo Hádovo podsvětí, je jen na tobě. Mysli na to, promluvíme si znovu ráno.“ Marina odkráčela z místnosti, zabouchla a zamkla za sebou dveře.
Hrozba prodlévala ve vzduchu ještě dlouze poté, co odešla a Jewel se roztřásla. Marina vždy našla způsob, jak dostat to, co chtěla. Jewel ji toužila zavolat zpátky, ale stiskla rty. Znalosti, které měla, měly potenciál zničit celou Atlantidu.
Vyskočila na nohy a kráčela po celém pokoji. Nebo spíš cele. Vězení překypující vším, co by si žena mohla přát. Nadýchané polštáře na posteli z tepaného zlata, safírové a smaragdové koberce z jehněčí kůže zdobily mramorovou podlahu. Velká, vyhřívaná vana, plátna a barvy, stůl plný lákavého jídla. Všechno to tady bylo, aby ji to udrželo zaměstnanou, aby to zabránilo myšlenkám na útěk.
Vyměnila by celý ten luxus za kousek svobody. Místo toho ji královna držela zavřenou uvnitř. Jewel měla dovoleno pouze chodit k soudu, kde hodnotila, jestli je určitý člověk Marinin přítel, či nepřítel. Ano, snažila se utéct. Mnohokrát. Vždycky to zkazila a za její úsilí byl potrestaný někdo jiný. Přesto, si stále nechávala připravenou tašku s potřebnými věcmi, pro případ, že by se jí naskytla příležitost.
Tu příležitost by ve skutečnosti mohla mít dnes v noci, pomyslela si a pomalu se usmála. Gray slíbil, že pro ni přijde, že ji zachrání. Musela naplánovat jejich únikovou cestu. Měla to udělat už dávno, ale nebyla o samotě.
Nebyla tady žádná okna, ale ona věděla, že už padla tma podle toho, jak hlídka pochodovala za jejími dveřmi. Boty dopadaly na zem, ten zvuk byl doprovázený jejími vlastními pohyby. Hedvábné roucho se jí vlnilo u kotníků jako jemné mráčky.
Buď připravená, zlato, řekl. Jdu dovnitř.
S každým krokem se Grayova slova rozléhala její myslí, přinášející sebou množství emoci: radost, vzrušení, naději. Jeho příchod se zdál být příliš krásným na to, aby to byla pravda. Jak dlouho na tento den čekala?
Odpověď byla jednoduchá: Věčnost. Čekala celou věčnost.
Mohli by mu ublížit.
To varování se náhle rozlehlo její myslí jako silná bouře, vířící a točící se. Její radost a vzrušní, nahradila hrůza. Oči se jí rozšířily strachem. Ach, bohové, co jsem to udělala? Její předtuchy nebyly nikdy chybné. Pokud Gray vstoupí do tohoto paláce, bude zraněn. To vědomí ji spalovalo jako plameny, zakryla si rty roztřesenou rukou.
Co když ho dovedla na smrt?
Pokud se mu něco stane, nikdy si to neodpustí. Démoni byli brutální rasou, vždycky rádi zabíjeli a mrzačili. A teď, poté, co se zjevně rozšířila informace o portálech, královna zoufale potřebovala Jewelininu pomoct. A ona nezaváhá, zabije Graye tím nejbolestnějším způsobem. Vlna obav do ní narazila.
„Co jsem to udělala?“ Zašeptala zdrceně.
Nikdy jsem neměla Graye přivést, bez ohledu na to, jak zoufale ho potřebovala. Démoni ucítí jeho lidskou krev. Najdou ho a servou maso z jeho kostí.
Důsledky jejích činů se v její mysli vzedmuly v plné síle. Jewel si přejela rukou přes čelo a na okamžik zavřela oči. Temnota a nebezpečná vnitřní bouře hrozily, že ji utopí, a mohla si za to sama. Měla jsem to vědět, pomyslela si a hořce se zasmála. Neměla být takový hlupák, neměla nikoho žádat, aby jí pomohl. Zvláště ne Graye.
Vždycky byl součástí jejího života. Její nejranější vzpomínky po celou dobu jejího života byly naplněny jen jím, viděla ho ve vizích už od dob, co byl dítě, sledovala, jak hloupě dovádí se svými sourozenci. Jeho zabij-nebo-buď-zabit mise. Jeho řady – podle jejího názoru až příliš mnoho – žen.
Jednoduše řečeno, vždy ho milovala.
Jeho obraz se jí objevil v mysli, ačkoliv ji jako obvykle neuklidnil. Vzrůstal v ní strach.
Nádherně vysoký a silný, byl svalnatý jako ten nejdivočejší válečník. Měl světlé blond vlasy a břidlicově zbarvené oči lemované dlouhými, černými řasami. Zářily neohroženým životem a vitalitou. A jiskřilo v nich.
Jeho rty byly růžové a svěže ženské, ale hodily se k mužným rysům, změkčovaly ostré hrany jeho lícních kostí a dodávaly šmrnc tomu arogantnímu úsměvu, který jí přiváděl tak absolutní potěšení. Po celá léta si představovala ty rty na jejích, jak ji ochutnávaly, sály…
Mráz jí přejel po zádech. Jeho tělo bylo jako umělecké dílo, opálené a plné šlach a jizev. Tolikrát toužila prolomit tu ohromnou vzdálenost mezi nimi a dotknout se ho. Pohladit ho bříšky prstů a ujistit se, že je skutečný, z masa a kostí, nikoliv výplodem její fantazie.
Jako kdyby potřebovala další důvod, proč vyčnívat mezi všemi tvory této země, její spojení s Grayem bylo jedinečné. Poté, co ho pozorovala v jeho světě, znala jejich jazyk, názory i nálady. Nechtěla to, to bohové museli vědět, ale sama se přizpůsobila způsobu jejich života, místo svému vlastnímu.
Poznala přesný den, kdy Gray vstoupil na Atlantidu a měla odolat nutkání dovést ho k sobě. Pošetile se nechala ovlivnit svou touhou po svobodě, touhou dozvědět se o sobě samé, o jejím otci, chtěla prosvítit své myšlenky a činy. Ale více než to všechno, ho toužila vidět. Chtěla vidět Graye.
Musí něco udělat, cokoliv, aby mu zabránila vstoupit do tohoto paláce. Musí najít způsob, jak uniknout na vlastní pěst.
Zavřela oči, stiskla rty a bojovala se záchvěvem lítosti. „Rozmyslela jsem si to, Grayi,“ řekla, promítla svůj hlas do jeho mysli. „Nevstupuj do toho paláce. Jen… jdi domů. Jdi domů a zapomeň na Dunamis. Zapomeň na mě.“
Neodpověděl, ale věděla, že ji slyšel. „Grayi!“ vykřikla. „Odpověz mi.“
Teď ne, Jewel. Jeho tvrdý hlas jí vrčel v hlavě, a byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšela.
Frustrovaná jeho nedostatkem zájmu zkřížila ruce na prsou. „Radši bys měl teď balit a vyrážet.“
To tak.
„Jmenovala jsem samu sebe na velícího důstojníka a přikazuji ti, ať jdeš domů.“
Jeho jedinou odpovědí bylo posměšné odfrknutí.
„Slyšels mě, vojáku? Řekla jsem ti, ať-“
Boom!
Zalapala po dechu, spadla na zem, výbuch rozhýbal samotnou podstatou jejího pokoje. Srdce jí poskočilo, v uších jí zvonilo a to zvonění se brzy mísilo s výkřiky démonů a uhánějícími kroky.
Gray byl tady. K čertu s tím, byl tady.
Kde jsi? Dožadoval se.
Plná bezmocnosti, hrůzy a strachu, procedila: „Nevstupuj do paláce, Grayi. Přivést tě sem byla chyba. Ublíží ti!“
Dostanu se k tobě rychleji, když mi to řekneš. Jinak budu muset prohledávat ty zatracené sály a každý mizerný pokoj.
Příliš pozdě na to, aby ho poslala pryč – už byl uvnitř. Jak by ho mohla ochránit? Otřesená až k jádru vlastní duše na něj rychle vychrlila cestu. „Buď opatrný,“ zašeptala.
Vždycky.
Konečně se přestala třást, vstala. Nic se mu nestane, nic se mu nestane, nic se mu nestane. Ochrání ho, nějak, jaksi.
V krku se jí utvořil knedlík a stovky ostrých uzlíků jí svázalo žaludek. Nevěděla, co má dělat. Vteřiny ubíhaly bez toho, aby se jí jakkoliv ozval. Toužila na něj zvolat, aby se ho zeptala, kde je a co dělá. Bála se však, že ho rozptýlí a tak mlčela. Stála uprostřed pokoje, bezmocná, s pocitem viny a obavami.
Minuty ubíhaly.
A další byly stále delší a mučivější.
Druhý výbuch otřásl palácem.
Jewel se chytila sloupku postele, udržela se ve vzpřímené poloze. Krev v jejích žilách byla chvílemi ledová a horká, zatímco dva démoni syčeli a naříkali za jejími dveřmi. Údy se jí násilně třásly.
„Prosím tě, ať přežije,“ modlila se. „Přiveď ho ke mně bez úhony.“
Bohové neodpovídali, ale nakonec, to nedělali nikdy a raději předstírali, že lidé z Atlantidy neexistují.
Odejdi od dveří, Jewel.
Oči se jí rozšířily, i když v ní k životu znovu vzplála naděje a vzrušení. „Už jsem od nich dál.“
Zakryj se něčím, čímkoliv.
Znělo to tak naléhavě, tak silně. Sklonila se a vlezla pod postel. „Hotovo.“
Boom!
Ze třetí exploze jí málem praskly bubínky. Třísky z dveří a kousky mramoru dopadávaly na podlahu, pršely kolem její postele jako krupobití.
„Jewel!“
Tentokrát Grayův hlas nezněl uvnitř její hlavy, ale v jejím pokoji. Téměř se rozplakala pod silou své úlevy, když lezla zpod postele do oblaku kouře. Trhla sebou, když kolenem narazila do střepu z rozbitého skla.
„Tady,“ vykřikla a mávala si rukou před obličejem, aby rozptýlila oblak. „Jsem tady.“ Její pohled sledoval tu zkázu, dokud ho nenašla.
Měl na sobě černozelené oblečení, jeho róba zmizela. Jeho košile objímala jeho vypoulené svaly, kalhoty měl na stehnech roztrhané. Tkanina vyrobená ze stejného materiálu jako jeho košile zakrývala jeho vlasy, ty bledé prameny. Obličej měl pomalovaný zeleno černě, ale kapky potu barvu rozmazaly a nyní měl jen šmouhy na čele a spáncích.
Vypadal tak krásně.
Rozhlížel se po místnosti a hledal ji. A když se jejich pohledy srazily, uzamknuly, to žhavé uvědomění jí ukradlo dech. Srdce vynechalo jeden úder. Symbolizoval sílu a život, a právě v tuto chvíli tu byl pro ni.
Pomalu zvedl koutky rtů v úsměvu, který byl zcela v rozporu s ohnivým krveprolitím za ním. „Ahoj Prudence.“
Málem se rozpustila.
„A jen abys věděla, já jsem velící důstojník v tomto vztahu. Teď pojď.“


17 komentářů: