sobota 26. října 2013

Kamenný princ - Kapitola 20




Katie se zavrtala hlouběji do Jorlanovy náruče, mysl příliš aktivní, než aby spala, a její tělo příliš nasycené, než aby se hýbala. Soumrak filtrovaný skrz okno vrhal světelné kouzlo kolem její postele, baldachýn, který držel skutečný svět na uzdě. Užívala si dnes sledování Jorlana s její  rodinou. Užila si to ještě víc, když vystoupil na její obranu.
Dívka si na tohle mohla zvyknout.
Přemýšlela co tak asi právě teď běží Jorlanovi hlavou. V poslední hodině byl potichu se svými myšlenkami, a ona ho nechtěla rušit.

S povzdechem, lehce přecházela prsty po Jorlanově hrudi. Právě teď, ona i Jorlan byli lepkaví s jemným leskem potu a toužebně myslela na teplou koupel a všechny ty věci, které mohli ve vaně dělat. Možná ráno by mohli-
„Chci, abys byla mou životní družkou, Katie. Ne jen na čas, ale navždy.“
Jorlanův hlas prořízl ticho, překvapujíc ji. Určitě neřekl... určitě nemyslel.... „Já, nerozumím.“ Šokovaná, bojíc se doufat že ho slyšela správně, nevěděla co jiného říct.
„Chci tě ve svém životě, teď a navždy.“ Jeho paže se utáhly kolem jejího nahého pasu, uzamykajíc ji na místě.
„Teď už rozumíš?“
„Ano.“ Radost jí narazila do hrudi a pak závodila podél jejích nervových zakončeních se silou zemětřesení.
„Jsi si jistý? Myslím, je to velký krok.“
„Aye. Jsem si jistý.“ Absolutní přesvědčení naplnilo jeho oči, takže se modrá jevila hlubší a temnější než oceán.
„Nemůžu uvěřit, že se tohle děje. Jistě, zeptal ses mě dříve, ale to bylo dočasně a tohle je... bože, nevím co říct.“
„Začni tím, že mi řekneš svou odpověď, ženo.“
Tento nádherný muž ji chtěl za manželku. Teď a navždy, řekl. Co ji šokovalo a nadchlo nejvíc, bylo, že se chystal zůstat s ní. Nezeptala se ho, ale on se chystal zůstat ze své vlastní vůle. Úsměv plný štěstí jí roztáhl rty. Měla by o tom přemýšlet, ale už znala svou odpověď. „Ano! Ano! Ano,ano!“ Smích jí vybublal z hrdla, a objala ho kolem krku a držela ho u sebe.
Celé jeho tělo se uvolnilo, pomyslel si že ani nevěděla, že byl napjatý. Vydechl dlouhý úlevný povzdech, usmál se a upravil své tělo tak, aby mohl koukat dolů na ní. Jeho slavná tíha ji přišpendlila na místě. „Bál jsem se, že řekneš znovu nay.“
„Děláš si srandu? Nikdy jsem nebyla šťastnější než v tuto chvíli.“
usmála se. „Chceš mít svatbu v kostele? To je to, co páry mojí planety dělají. Oh můj bože. Jsem stále v šoku.“
„Řekni to znovu.“ Jeho ruce zamotané v jejích vlasech, nutíc ji pokračovat v pohledu nahoru na něj. „Řekni mi znovu tvoji odpověď.“
„Ano. Řekla jsem ano.“
Ten ohromený výraz, který jí dal zaplavil její tělo bohatstvím hladkých pohlazení. Jemně propletl prsty s jejími, přivedl její ruce nahoru, položil je po obou stranách její hlavy dokud nebyl dlaň na dlani. Jeho výraz byl teplý a něžný. „Nebudeš litovat svého rozhodnutí, katya. Budeš milovat můj svět jako miluješ ten svůj, a já věnuji celý svůj život tomu, abych tě učinil šťastnou.“
Katie ztuhla.
Jorlan pokračoval, ztratil se ve svých vlastních myšlenkách. „Řekni že mě miluješ. Potřebuju slyšet ta slova, ne jen kvůli prokletí, ale protože přijdou od tebe.“
Radostný tanec uvnitř ní opadl. Porozumění udeřilo a ona byla najednou zbavená a chladná. „Když jsi mě požádal o ruku, předpokládal jsi, že odejdu s tebou?“
Zamrkal. „Samozřejmě.“
Samozřejmě. Zasmála se, ale ten zvuk nenesl žádnou stopu humoru. Ne, ten zvuk se ukázal jako bolestivé kňučení, jako zvíře chycené do pasti. „Jorlane, předpokládala jsem, že zůstaneš tady.“
„Katie-“
„Musíš pochopit. Moje rodina je tady.“ Slzy ji pálily v očích. Držela je zpátky. Milovala její rodinu až moc, než aby je opustila, ale pro Jorlanovu lásku to mohla udělat. Možná by mohla zabalit tašky a jít s ním až na konec galaxie. Bože, ona prostě nevěděla. „Mi – miluješ mě?“ Byla to ta nejtěžší otázka na kterou se kdy zeptala, protože se obávala i toužila po kladné odpovědi. Na dlouhou dobu zaváhal, nějaký druh války se svářil v jeho výrazu. Pak, „Aye. Miluji tě.“
Co znamenalo to zaváhání? Lhal teď? Konečně ohrozil svou čest, tak že ona by měla přiznat že ho miluje na oplátku? Mohla riskovat své srdce, svůj život, svou existenci slovy, která možná nemyslel vážně?
„Musíš zůstat tady se mnou. Prosím. Zůstaň. Jen zůstaň.“
„Moje rodina je tam, a já bez ní byl tak dlouho. Příliš dlouho. Musím vědět co se jim stalo. Musím vědět kdo žije... a kdo zemřel.“ Bolest protkala každou křivku a prohlubeň jeho obličeje. „Nemůžu zůstat.“
Stiskla oči k sobě tak pevně, až její slzy byly nuceny padat. Její brada se zachvěla. „Pak je mi to líto. Moje odpověď je ne.“

Jorlan seděl před malým, malebným oknem, zasazeným v soukromém výklenku v ložnici Katie, díval se ven na měsíční světlo. Hvězdy zářily na nebi jako klenoty královské koruny. Kéž by vlastnil takové bohatství, které by mohl položit Katie k nohám. Stejně si ani na okamžik nemyslel, že by taková nabídka mohla změnit její názor – ale doufal. A naděje bylo to, co ho řídilo. Zeptala se jestli ji miluje, a on si myslel že ji miluje? Mohl ji opravdu milovat? Starat se, aye. Obdivovat, aye. Ale milovat? A pak jím ta pravda prootančila, vyvrcholení vítězství a porážky, ale stejně nesporná pravda udeřila do jeho srdce silou magického kouzla. Miloval ji.
Miloval Katie celou svou bytostí. Nic jiného nemohlo vysvětlit, proč ji chtěl tak zoufale, proč ji potřeboval na věčnost.
Tento pocit lásky nepřipomínal ten typ lásky, který cítil k Maylyn na jakékoliv úrovni, a možná že právě proto mu trvalo tak dlouho odhalit pravdu. Tento pocit byl hlubší, intenzivnější. Reálný. To, co cítil k Maylyn nebyla láska, uvědomil si nyní, pouze zdravá dávka chtíče.
Nezajímal by se, kdyby Maylyn neřekla ne, na jeho žádost o ruku. Ale slyšet Katie říkat nay, řízlo hlouběji než nejostřejší dýka. Její odmítnutí by mohlo být jednodušší přijmout, pokud by důvody byly jiné. Mohl ji snadno uklidnit v jejích obavách, že ji překoná žihadlo věku zatímco on zůstane jak je. Nevěděl jak bude stárnout, tak proč se bát, dokud to nebudou vědět? Mohl ji jednoduše uklidnit v obavách že možná jednoho dne pojme jinou ženu, protože věděl že to neudělá. Katie držela jeho srdce, jeho touhu. Ale nemohl slevit z její lásky k rodině.
V této chvíli Katie ležela na posteli a tvrdě spala. Znovu si vzpomněl jak jsou ve spánku její rysy uvolněné, měkké, dávajíc ji jemný vzhled, téměř andělský. Prameny vlasů obklopovaly její obličej, jako bledá svatozář. Přesto když byl vzhůru a vzrušený, věděl, že ona byla všechno jen ne nebeská. Ne ona byla smyslná, jako ďábel, vysmívala se mu, škádlila ho.
Lákala ho.
V posledních hodinách si ji bral znovu a znovu a doufal, že ji dokáže jak moc ho potřebuje. Místo toho se pevně držela svého přesvědčení. Vítězná Katie se ukázala jako největší výzva v jeho životě, a nevěděl co dělat dál.

Kouzelník, známý jako Mon Graig přicházel k Jorlanovi, přicházel aby ho vzal domů. Percen cítil starého kouzelníka přiblížit se, a věděl, že ten muž by se brzy zjevil Jorlanovi, čekal by až by se zlomila Jorlanova kletba a pak by vzal válečníka na Imperii. Percen tohle nemohl dovolit. Potřeboval více času, jen o trochu víc času. Tak čekal u mužova malého bytu, obklopený stíny, vypracovaly žezlo. Do nového svítání byl Mon Graig uvězněn uvnitř jeho vlastního kamenného pláště.

„Heather stále není dobře.“
Katie sklonila váleček od zdi a zírala na Frances, která stála na prahu. Polední slunce plynulo kolem ní, mísilo se světlem žárovky. Katie dávala pozor, aby hustá kapalina nekapala na plastové krytí podlahy. Nechtěla mít ty věci na botách. „Je v pořádku? Je nemocná celý týden.“
„Doufám.“
Obavy zatemnily Francesiny oříškově hnědé oči. „Nemůžu si pomoct, mám o ni strach. Leží v posteli celý den a celou noc. Nechce jíst nebo spát, jen zírá do stropu. Někdy dokonce mluví sama se sebou.“
„Jestli je tu něco co můžu udělat, dej mi vědět, ano?“
„Dám. Děkuju za porozumění.“ S roztřeseným úsměvem, Frances pokračovala v její práci venku. Malý kousek světla byl odříznutý, jak se vchodové dveře zabouchly. Půlka dne už uběhla, uvědomila si Katie. Uteklo to stejně rychle jako celý týden.
Zamračila se a upustila váleček do plechovky. Její paže bolely z toho jak jím táhla nahoru a dolů po stěně u schodů. Zajímalo ji, jak to šlo Jorlanovi nahoře. Už skončil s malováním ložnice?
S každým dalším dnem byl neklidnější, stále více a více rezervovaný. Už se nesmál, už ji neškádlil. Vypadal téměř … smutně. Každý den jí řekl, že ji miluje a každý den se jí zeptal jestli miluje ona jeho. Její odpověď zůstávala stejná. Ne. Nebyla ochotná milovat muže, kterému nemohla naprosto důvěřovat. Zatímco část jí mu věřila pokaždé když řekl ta nádherná slova, část jí stále cítila nedůvěru a podezírala jeho záměry. Čas utíkal, a ona nemohla dovolit, aby se vrátil do kamene.
Co bude dělat?
Katie nevěděla. Věděla že ho potřebuje vidět a ujistit se, že byl stále tady, že byl stále válečník z masa-a-krve, který ji každou noc držel. Pochodovala nahoru po schodech. Její tenisky zapištěly při každém kroku, udělala si v duchu poznámku, aby zaklínila několik hřebíků mezi desky, aby aspoň přestalo to skřípání. Když vstoupila do ložnice, zastavila se a tiše pozorovala. Jorlan byl zády k ní. Byl bez trička. Přirozené světlo plulo přes nezdobené okna, mazlilo se s jeho svaly, nechávalo jeho kůži zářivou a zlatavou.
Její nervová zakončení se probrala k životu, jak ho pozorovala, když roloval válečkem nahoru a dolů, stejně jak mu to ukázala. Jeho ramenní svaly byly napjaté, ale ne od malby. Věděl že stála za ním, a byl odhodlaný ji ignorovat.
Nebudu ignorována. Její kroky zaklapaly, uzavřela zbývající vzdálenost mezi nimi, vytrhla váleček z jeho sevření a rolovala válečkem po jeho obličeji. Ha! Ignoruj tohle. Zpočátku zůstal úplně ztuhlý.
„Za to zaplatíš,“ řekl tiše. Ale místo aby ji potrestal, otřel si oči a popadl štětec u jeho nohou. Ponořil štětiny do plechovky barvy. Pak rozmazal světle žlutou tekutinu po stěnách. Jeho obličej měl výraz musím-se-soustředit-protože-osud-světa-je-v-mých-rukách. Nahoru. Dolů. Nahoru. Vložil do toho celé tělo, takže se jeho svaly se napínaly a stahovaly.
I když ji ignoroval, ten muž byl ztělesněná vášeň. Jeho postava pochází z mnoha let na bitevním poli, domnívala se, ale pohled na něj v ní nevyvolával obrázky krve a sraženin. Ne, pohled na něj ji nutil myslet na hedvábná prostěradla a zpocená těla.
„Potřebuju víc barvy,“ řekl nakonec, nepohlédl jejím směrem.
„Abys mě pomaloval?“
Jeho čelist se napjala. „Abych dokončil malování stěny.“
Chvíli trvalo než registrovala co řekl, a když jí to došlo, vymanila se z toho chlípného oparu. „Dala jsem ti dost nato abys pomaloval Velkou čínskou zeď.“
„A stejně, moje plechovka je prázdná.“
Nejistá co čekat, Katie zaměřila pohled na zeď. Vypadala perfektně. Otočila se a rozhlédla se po zdi za ní. Její vzdech se odrážel v náhlém tichu. „Ach můj bože. Co jsi to udělal?“
„Maloval jsem.“ Tři prázdné plechovky byly v jednom rohu pokoje. „S trochou magie,“ neochotně přiznal.
„Ty jsi otevřel a použil jiné barvy.“ Její hlas vypískl ve vyděšeném šepotu, ale brzy nabral na síle. „Dala jsem ti jen jednu barvu. Jednu. Jednu!“
„Tyhle byly k dispozici, tak jsem je využil.“ Pokynul k řadě plechovek s barvou, které seřadila podle barev. On si vzal po jedné z každé řady. „Pokud neměly být použity, mělo to být zmíněno.“
„Nemíchat barvy je zdravý rozum.“
„Nemaluj podlahu, řekla jsi. No, neudělal jsem žádnou z těch věcí.“
„Máš pravdu.“ Sakra, měl pravdu a ona ho nemohla potrestat za své vlastní chyby. Ačkoli, stěna vypadala hrozně. Naprosto příšerné. Jako rozmazaná, vybledlá duha. Několik míst bublalo s.... dobrý bože, bylo to bláto? Potlačila zasténání. Jak opraví tu zeď? Se čtyřmi lety zkušeností se nikdy nesetkala s tímto druhem problému.
„Neudělal jsem to jak sis to přála?“ Zeptal se, jeho výraz vzpurný a komický, protože pruhy žluté barvy mu stékaly po tvářích. Teď, na vrch toho všeho, zranila jeho city. Skvělé. Zatraceně skvělé. „Udělal jsi to dobře.“
„To pak uslyším tvoje poděkování.“
Uslyší její poděkování? Uslyší její poděkování? Červený mrak zahalil Katiny oči, odstranil její předchozí shovívavost. Ignoroval ji celý den, zničil její zeď, a teď chce slyšet díky? „Proč bych ti měla poděkovat, když jsi minul místo?“ S tím se natáhla válečkem a táhla jím dolů po jeho nose.
Zastavil se jen na krátkou chvíli, ale pak ji tu laskavost oplatil. Zalapala po dechu, protože studená kapalina potáhla její kůži. „Znovu to nedělej,“ zavrčela. Ale i když řekla ta slova, natáhla se a mázla ho dalším nátěrem.
V příštím okamžiku ji popadl, vypadal jako hravý, škádlivý milenec, kterého znala. „Myslíš, že po mě můžeš malovat?“
Zasmála se. „Jo, vlastně myslím že jo.“
„Tak se pojďme podívat, kdo vlastní mocnější štětec.“ V úderu srdce ji měl přitisknutou k zemi. Pomalu, velmi pomalu, ji maloval vlasy, její klíční kost, její nohy. Ke konci se smála tak silně, že ho nemohla ani napomínat. Nakonec odhodil štětec stranou. Díval se na ni s vážným zábleskem v jeho světle modrých očích, sledoval ji po dlouhý, tichý moment.
Pak ji políbil, malátný polibek, který šel dál a dál, až ji udělal mokrou vzrušením. Místo toho aby se s ní milovat, nicméně, odtáhl se beze slova, popadl svůj štětec a vrátil se k malování zdi.
Odvrátil se od ní, opravdu? Vyšplíchla zbývající barvu na jeho hlavu. Stál po dlouhou dobu omráčený, žluté říčky kapaly z jeho hlavy a obličeje. Jeho oči se zúžily.
„Za tohle budeš platit, katya.“
„Nejdříve mě budeš muset chytit,“ posmívala se a vrhla se pryč.
„Ale já tě chytím. O tom nepochybuj.“
Tišíc svůj smíc rukou – aby mu neprozradila kde je – vklouzla do dalšího pokoje. Ale udělala jen tři kroky když dřevo zapraskalo pod jejíma nohama. Bez varování padala dolů, dolů, dolů. Něco ostrého se zařízlo do jejího těla. Katie křičela, předvídajíc dopad.
Když dopadla, dopadla tvrdě, jako cihla proti cihle. Ochutnala kovovou chuť krve v ústech, lapala po dechu, ale nemohla popadnout ani nejmenší kousek vzduchu. Jorlan křičel její jméno, ten zvuk byl mučivý a zoufalý.

Pohltila ji tma.

20 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. To je ale koniec... ale aj tak vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  9. Skvelý preklad, ďakujem! :)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat