sobota 19. října 2013

Kamenný princ - Kapitola 19





Heather šla té noci do postele brzy, tak jako poslední dvě noci, doufala že se znovu objeví ten muž z jejího snu. Nemusela čekat dlouho. Stejně jako minule, Percen se materializoval vedle ní tak rychle jako kdyby stiskla vypínač – jako by se nemohl dočkat až ji uvidí.
Ale tuto noc, když na něj zírala, nemohla popřít že byla vzhůru. Nesnila, a stejně tu byl. Měla podezření, že je víc, než jen výplod její fantazie, ale teď to věděla jistě. Byl skutečný.
To uvědomění ji ale nevyděsilo. Přiměl ji cítit se přílišdobře, než aby se ho bála. Nemohla vysvětlit jehi přítomnost, ale na tom nezáleželo. Vše na čem záleželo bylo, že ležel vedle ní, obklopujíc ji svým teplem. Kdokoliv byl, cokoliv byl – duch, nebo upír, nebo živý sen – stejně ho chtěla.
Řekl jí, že mu patří, a Heather chtěla, aby se ta slova stala skutečností. Chtěla být jeho. Zcela a úplně. Ale on se s ní ještě nemiloval, nedotkl se ji v sexuálním smyslu. Ona toužila po jeho těle uvnitř ní, aby byli jednou bytostí.
Tiše studovala tohoto muže, kterého znala jen po krátkou dobu, ale nějak se pro ní stal důležitým. Jak se dostala ke každému jeho rysu, zamračení jí zatahalo za rty. Dnes večer Percen vypadal, jakoby měl nějaký druh masky. Jeho obvykle bezchybná pleť, mandlové oči a přímé, i nos se jevil... příliš perfektní. Pořád byl krásný, takovým temným způsobem, jeho kůže nádherně opálená, jeho svaly tvrdé jako kámen, ale něco nebylo v pořádku. Možná se na ni vždy díval tímto způsobem, a ona si jen prostě nevšimla. Nebo možná byl opravdu jiný.
Viděla v něm nyní zranitelnost, hluboce zakořeněnou zranitelnost, která prosakuje z každé jeho části. Připomínal ji sebe samu, zraněnou a unavenou, a to vědomí se kolem ní omotalo jako dlouhý hedvábný šál. Vlastnil tu stejnou bolest až do morku kostí jako ona?
„Jsi zpátky,“ zašeptala do tmy.
„Aye. Jsem zpátky. Nemohl jsem zůstat pryč.“
„Myslela jsem na tebe celý den,“ přiznala. „Každou chvíli, kterou jsem pracovala, každý moment kdy jsem dýchala, vše na co jsem myslela jsi byl ty.“
Odmlčel se, jako by se bál vyslovit jeho další slova. „Jaké byly tvoje myšlenky?“
Každá slabika zněla škrobeně a váhavě.
„Myslela jsem na to, jak mě držíš, na to jak mě přiměješ cítit se tak teple.“
Neodpověděl. Začala si nadávat pro svou ukvapenou zpověď. Co když se mu líbí výzva vyhrát ženu. Co když ho její snadné podvolení se, odvede pryč?
Pak promluvil. „Líbí se mi, že jsi na mě myslela, andílku, opravdu ano, ale já nejsem muž, jaký si myslíš že jsem.“ To přiznání přišlo neochotně, a všimla si, že každý sval v jeho těle byl napjatý, jako by byl připraven se uzavřít. „Neuvažovala by jsi o mě tak sladce, pokud bys viděla moji pravou podobu.“
Její brada se naklonila na stranu. „Já tomu nerozumím.“
„To co vnímáš že jsem, je jen přelud. Maska muže, kterým nikdy nebudu.“ jeho tón byl temný a odvážný, obviňující. „Vytvořil jsem kouzlo, které způsobuje že vidíš jen to, co chci abys viděla.“
„Ty jsi kouzelník?“ Zeptala se. „Čaroděj?“
„Neznám tato slova.“
„Někdo kdo používá magii“
„Aye, jsem čaroděj, Druinnský velekněz, a ovládám magii.“
Jako teenager, fušofala do nadpřirozena, aby unikla hrůze jejího života. Věděla, že všude kolem ní existovaly vnější síly a nepochybovala jeho tvrzení o magii. Jak jinak se mohl zjevit a zmizet z rozmaru? „Cokoli jsi a cokoliv můžeš dělat, já vidím muže, který je dobrý a slušný. Musíš být. Jak jinak bych se s tebou mohla cítit tak bezpečně?“
Nekomentoval její slova. Místo toho ji lehce pohladil rukou po tváři. I když jeho ruka vypadala hladká a bez poskvrnky, byla cítit drsně s mozoly a jizvami. Divné. Ale ten pocit jí způsobil měkké brnění po páteři až k prstům na nohou.
„Percen?“
„Aye.“
„Je to kouzlo zodpovědné za teplo, které cítím v tvé blízkosti? Za moji...touhu?“
Znovu, zaváhal. „Nay,“ řekl popravdě, jeho oči se pomalu rozšířily v překvapení. „Nay, tak to není.“
„Tak to jsi ty, díky komu se cítím tak živá. Ty.“ Uvědomila se že chtěla, aby s ní zůstal, ne jen během noci, ale během dne taky. Každý den. Každou noc. Jak by se mohla vzdát tohoto tepla, teď když věděla že existuje?
„Já- já nevím, co na to říct.“
„Řekni, že se mnou zůstaneš.“ Vzala jeho tváře do dlaní. „Řekni, že se mnou zůstaneš navždy.“
„Heather, já … já nemůžu … nepochopíš to,“ skončil, náhle naštvaný.
Bojovala s vlnou paniky, protože cítila, že se od ní psychicky i emocionálně vzdaluje. Ona ho potřebuje ve svém životě, nějak, jen v těchto třech nocích se stal středem jejího života.
Chtěla, aby měli normální život, spolu. Pohádkový život , po kterém vždycky toužila, ale vždy mimo její dosah.
„Aspoň mi dej šanci to pochopit. Prosím,“ dodala zoufale, když neuznal její slova v žádném případě. „Prosím.“
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Heather?“ Zavolala její matka.
Než stačila pronést protest, nebo dokonce přehodit ruku přes jeho břicho a podržet ho na místě, Percen zmizel. Bojujíc s vlnou zoufalství, Heather zírala dolů na povlečení, na proleženinu a zvlnění tam, kde ležel. Její žaludek se sevřel, a chtěla plakat, jak přes ní přejela studená zimnice od hlavy až k patě.
Byl pryč.
Třesoucí se, hladila přetrvávající teplo jeho těla, které po sobě zanechal.
Další zaklepání, tentokrát hlasitější a intenzivnější jí vtrhlo do vědomí. „Jsi v pořádku?“
Zeptala se její matka. „Jsem unavená,“ řekla lhostejně. „Nech mě na pokoji.“
Pauza. Tlumené kroky jak její matka šla pryč.
Slzy se Heather nalily do očí a na chvíli neviděla, mohla jen rozeznat rozmazané siluety jejího pokoje. Vrátí se Percen k ní? Nemyslela si to. Byl na ní naštvaný z nějakého důvodu, kterému nerozuměla. Zatlačila ho moc daleko, nejspíš. Nebo po něm žádala moc.
Tichý vzlyk se jí vydral z hrdla. Byl to zvuk, který zněl jako zraněné zvíře, hluboký a dávivý.
„Proč pláčeš?
Percen!
„Jsi zpátky.“ Utřela si oči hřbetem zápěstí. Když se na něj zaměřila, zjistila, že je ve stejné poloze jako předtím, než odešel. Z vlastní vůle, její ruce se mu omotaly kolem krku a držela ho blízko, držela ho pevně. „Už mě nikdy znovu neopouštěj,“ vzlykala, náhle znovu teplá. „Už mě nikdy znovu neopouštěj.“
Nevěděla jak dlouho ho tak držela, zatímco plakala v jeho náručí. Věděla jen, že být s ním bylo nutné pro její přežití. Bylo jí jedno, jestli je to kouzlo, nebo chemie, která je spojila dohromady. Pocity tam byly, praskaly mezi nimi.
„Podívej se na mě Heather,“ řekl naléhavě. Jeho tón byl měkčí, než kdy slyšela. „Podívej se na mě. Opravdu se podívej na muže jakým jsem.“
Pomalu, držíc se blízko něj, se odtáhla a dívala se do jeho obličeje. Vydechnutí ji ztuhlo v hrdle. Percen už neměl bezchybnou pleť a rysy které znala. Jeho tvář nyní byla poznamenána jizvami. Jeho levé oko svěšené níž než pravé, a jeho nos byl ohnutý v podivném úhlu. Jeho tělo bylo rozbité a pokroucené.
Heather nepochybovala o tom, že toto je Percen, věděla to jen díky jeho očím. Stejný záblesk zranitelnosti skrytá v hloubkách těch sětle modrých očích. Na její pokračující mlčení, jeho tvář potemněla hněvem. „Přeješ si, abych zůstal s tebou nyní?“ zavrčel. „Snažil jsem se tě varovat, snažil jsem se přimět tě pochopit, že už mě nebudeš chtít.“
Její otec byl velmi pohledný muž, ale jeho krása skrývala tu bestii v něm. „Nestarám se o tvůj vzhled.“ Uvědomujíc si, že řekla pravdu, vzala jeho ruku do své a pokynula mu aby si položil hlavu na její hruď. Šok, nedůvěra a nevíra se odrážely v jeho výrazu. „Nemáš strach?“ Zeptal se tiše, váhal jen okamžik, předtím než ponořil tvář do prohlubně jejího krku. Držela ho, lpěla na něm, stejně jak on držel ji. Jeho zkroucené tělo se třáslo snahou ovládnout emoce. Nebo možná ten třes přicházel od ní. „Nikdy bych z tebe nemohla mít strach.“
Pohlédl nahoru, a ten pohled naprostého uctívání který ji dal, by ji porazil kdyby stála. Jeho pohled sklouzl toužebně k rtům. Hluboce zakořeněný hlad tančil mezi nimi. Její ústa se rozšířila v pozvání. Naklonil se úplně k ní, takže žádná část jejího těla nabyla nedotčená, a pak ji začal líbat, milovat její tělo tak, jak nikdy ani nesnila že je možné. Milování s ním bylo cítit správně, čistě a ryze. Cítila se uctívána jak ji líbal na prsa, břicho a stehna.
Když do ní vstoupil, kousky její duše se začaly hojit. To byl důvod proč byla na živu. To byl důvod, proč její pokusy zbavit svět její existence, selhaly. Potom si zůstali v náručí, oba ztraceni ve správnosti okamžiku. Začal jí vyprávět detaily ze svého života, jeho dětství, jak byl opuštěn a zapomenut. Heather s ním cítila hlubokou spřízněnost, neboť i když ji její otec neopustil, zradil ji. A jak Percen mluvil, začala přemýšlet, že možná, jen možná, by mohli zachránit jeden druhého.
„Jorlan ti nic neudělal Percene,“ řekla mu jemně. „Proč si ho přeješ zabít?“
Percen se otřásl a podíval se na ni. Měkký snový opar byl zničen, nahrazený zuřivostí, které byla svědkem teprve před chvilkou. „Udělal všechno! Kdyby si nevymýšlel, naše matka by pro mě přišla. Chyběl bych jí.“
„Ne.“ Heather smutně zavrtěla hlavou. „Tvoje matka si vybrala dlouho předtím než se Jorlan narodil.“
„Proč to říkáš?“ Udeřil pěstí do ruky, a pak rychle začal sbírat oblečení. „Proč mi takhle ubližuješ? Myslel jsem že jsi mě přijala, že chceš abych byl s tebou.“
„Já chci abys byl se mnou. Já tě přijala. Nevidíš že se ti snažím pomoct? Pokud zabiješ Jorlana, budou tě lovit. Vezmou tě pryč ode mě a zavřou uvnitř cely.“
„Nejsem vázán pravidly vašeho světa. Kromě toho, kdybych byl zajat, žádný smrtelník by mě neudržel v cele.“
Možná ne, ale stále byl jen člověk, muž, který mohl zemřít jako každý jiný. Nemohla připustit, aby riskoval svůj vlastní život. „ Prosím, přehodnoť to, Percene. Opravdu chceš riskovat svůj vlastní život jen proto, abys ublížil Jorlanovi?“
„Aye. Budu riskovat cokoli, cokoli jen abych viděl bratra trpět.“
„Dokonce i mě?“
Něco studeného se mu zatřpytilo v očích. To nebyl muž, kterého znala. „Aye, budu riskovat i tebe.“
Ach, ta slova bolela. Ještě pořád se držela svého přesvědčení, že by mohla Percena zachránit sama. „Řeknu mu to,“ pověděla. „Varuju Jorlana že jsi tady.“ Percen přimhouřil oči. Vzal její bradu do dlaní. „Pokud mu to řekneš, už tě nikdy znovu nezahřeju. Chápeš co říkám?“
Všechno uvnitř ní umíralo. Řekl jedinou věc, kterou nebyla ochotna riskovat. Pomalu přikývla.
„Snaž se to pochopit.“ Jeho tón změkl. „Nemohu uvolnit to, co je mou hnací silou už tak dlouho. Dokud Jorlan nebude zničen, nemůžeme mít život o jakém jsem snil.“ odstrčil se na nohy, ještě jednou toho cizince nepoznávala. „Drž se dál od domu Katie. Slyšíš mě? Drž se od toho domu dál.“
Heather znovu přikývla, tentokrát jen neznatelně.
Spokojeně mávl rukou ve vzduchu a zmizel.

17 komentářů:

  1. Díky moc za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za super preklad, už sa nemôžem dočkať ďalšej časti :)

    OdpovědětVymazat
  3. Škoda, že Percen je taký debil...

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. díky za překlad :))

    OdpovědětVymazat
  7. Dekuji moc za preklad:)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad! :-) ;-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za další kapitolu, ale proč chybí č.18? Dík za odpověď.

    OdpovědětVymazat
  11. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat