čtvrtek 17. října 2013

Chyť si chlapa - Kapitola 8




Heslo dne jsou nohy. Pojďme ke mně a prozkoumejme ho.

Ne. Ne! Uprostřed ženského šepotání plného zmatku a potěšení Jillian cítila, jak se její bezpečný, šťastný svět kolem ní hroutí. Nechává ji samotnou. Zničenou. Ze všech věcí, které od Anne očekávala, toto ani nebylo na seznamu. Na chvíli zapomněla, že Marcus se k ní stále sklání, stále nad ní číhá, a jednoduše se rozhlédla po pekle, ve kterém se právě ocitla.
Marcus je její šéf.
Marcus je její prokletý šéf. Tancuj, panenko, tancuj.
Drahý Pane. To znamená, že od nynějška on teď svolává porady, kontroluje jejich případy, bude vyplňovat její záznamy. Po tom, co ho nazvala prasetem a obvinila ho, že spí s Anne, aby dostal práci. Po tom, co ho znovu a znovu urážela. Po tom, co mu nabídla k pití jed. Ta myšlenka do ní narazila s neuvěřitelnou silou, téměř ji srazila na zem.
Ne, ne, ne. Ne!
CAM jí nebude patřit. Ani teď, ani potom. Jillian se cítila jako na pohřbu, kde oplakává smrt svých snů. Konferenční místnost byla najednou příliš jasná, příliš teplá. Ne, příliš chladná. Její kůže byla jako led, její krev jako oheň.
Marcus je její šéf. Ugh. Prostě... ugh.
Před Anniným prohlášením věděla, že její zájem o něj je špatný.
Nyní se z toho stala sebevražda.
Pokud ho naštve nyní, nejenže ji to vzruší, ale dostane i výpověď.
Do prdele, pomyslela si. Inu, tvůj plán je docela dobrý. Buď k němu milá, a on tě nevzruší ani nevyhodí. Ale už k němu nechtěla být milá. Chtěla něj křičet, chvástat se, udeřit ho. Ten bastard všechno zničil!
Marcus žije její sen. On bude všechno řídit. On se bude pokoušet o inovace a rozšiřování byznysu.
On bude vybírat případy, které vezmou. On-
Se stále nepohnul, uvědomila si. Stále se k ní skláněl, jeho nos se téměř dotýkal toho jejího, obklopovala ji jeho hříšná vůně. Přimhouřila oči. Zmiz mi z očí, chtěla štěknout. V té chvíli se skutečně cítila být schopná vraždy.
Do hnědých očí se mu vkradl oheň, ztmavly na hustý samet. Polib mě, zdálo se, že jeho oči říkají, a všechny tvoje problémy zmizí. Olízl si rty a ona cítila, jak její hněv mizí, jak taje pod zvláštním, erotickým kouzlem. Její zrádná mysl křičela, že on by ji dokázal utišit. Že by mohl zahnat bolest a depresi, které se jí zmocňovaly.
Oh ne, ne, ne. On je ďábelský. On je ďábel samotný. Zničil tvůj život. Věnovala mu sladký úsměv. Bastard.
„Blahopřeji. Jsem si jistá, že se ti bude dařit." Dostat firmu do kytek.
Zamračeně se narovnal a přestal jí věnovat pozornost. Dokonce přešel přes místnost. Ta vzdálenost mezi nimi nestačila. Obávala se, že žádná vzdálenost nebude stačit.
Marcu si odkašlal a řekl: „Jsem rád, že jsem tady, a chci, abyste věděli, že mi je ctí připojit se k týmu CAM. Už dlouho pracuji v tomto byznysu. Společně našim klientům velmi pomůžeme." Odmlčel se a vyhnul se Jillian. „Ale jak Anne řekla, změna je nevyhnutelná. Věci se tu změní, dámy."
„Mám ráda změnu," řekla Danielle šťastně.
„I já," souhlasila Becky.
Bože, co je to za noční můru? Jillian se na ně podívala, na ty ženy, které by měly Marcuse nenávidět už jen z principu.
„Samozřejmě, budeš nám chybět," řekla Georgia Anne trochu smutně.
Anne si odfrkla. „Už nejsem vaše šéfka. Nemusíte se mi cpát do zadku."
Zazářil Seleninin úsměv. „Díkybohu za to."
„Sbohem," řekla Becky.
„Neuvažuj o návštěvě," řekla Amelia a vzhlédla k ní.
Danielle dodala: „Jsem alergická na vodu, tak ani nemysli na to, že mě pozveš do svého domu u jezera."
Anniny koutky se zkroutily do úsměvu a na chvíli se zdálo, že se jí oči zamlžily. „I já vás mám ráda, holky."
Jillian se nedokázala přinutit něco říct, i když jí ta stará ropucha bude opravdu chybět. Respektovala ji - nuže, respektovala ji až dodnes. Co je to za příšerné rozhodnutí, prodat firmu Marcusovi?
Zákazníci o tom budou klábosit. Měla jsem ji přinutit, aby přijala mou nabídku odkoupit CAM.
Ten pocit deprese do ní stále narážel, byl silnější než předtím, protože teď byl spojen se zradou a nejistotou. Proč jí Anne nedala šanci řídit toto místo? Dokázala, že na to má, nebo ne?
„Jillian, buď tak hodná a přines mi nějakou kávu," řekl Marcus, přerušil rozloučku a propálil Jillian intenzivním pohledem.
Místnost se ponořila do ticha.
Každý se k ní otočil, uvažovali, co řekne a udělá. Holky byly zvyklé na její přímočarost a zřejmě očekávaly, že slovně roztrhá Marcuse na milion malých kousků, ať už je nebo není její šéf. Oh, jak ráda by to udělala. Nadávala by mu, odmítla by.
Pokud by odmítla, co by udělal?
Když si to uvědomila, oči se jí zúžily. Chtěl ji dostat za okraj její tolerance, aby vybuchla, a on by si nad ní umyl ruce. Inu, tak snadno se jí nezbaví. Pracují zde její přátelé a ona je na horním konci platové stupnice. Nechce si hledat nové přátele někde jinde a nemůže si dovolit přijít o příjmy. A pokud by přešla do jiné firmy, rozhodně by o většinu příjmů přišla.
„Samozřejmě," řekla bezstarostně. Vstala. „Cukr? Mléko?"
Překvapeně otevřel ústa, ale rychle je zavřel. „Uh, černou."
„Takže černou." Jillian vyšla na chodbu, všechny oči ji sledovaly. Zastavila u stolu s občerstvením vedle konferenční místnosti, jako by ji nic na světě nezajímalo. Nalila požadovaný nápoj a otočená zády k němu přidala tři lžičky cukru a několik dávek mocha příchutě, pak se vrátila k Marcusovi. Beze slova, jen s úsměvem mu podala šálek. Nenávidím tě.
Jak s ním může bojovat? Jak ho přinutí. Navždy. Odejít?
Místnost byla stále tichá a všichni ji pořád pozorovali, včetně Marcuse, který si vzal nabízený nápoj, opatrně, aby se jí nedotkl. Byla ráda. Nechtěla vědět, zda jejich prsty znovu vyvolají elektřinu. Hlavně teď. Její šéf. Její prokletý šéf!
„Díky za kávu," řekl napjatým hlasem. Nečekal, že to udělá, a rozhodně nečekal, že to udělá s úsměvem, ale očividně se to nechystal vypít. Jen držel šálek v ruce.
„Rádo se stalo," přinutila se říct. Zůstávala na místě a s očekáváním hleděla na kávu. „Je to pro vás příliš horké, pane Brody?"
Pohlédl na její rty a její žaludek se zachvěl. „Mám to rád horké, slečno Greeneová."
„Jste si jistý? Jen to tak držíte a neužíváte si to naplno."
Prošel si jazykem po zubech, než se napil. Oči se mu rozšířily, když ochutnal sladkou kávu. „Mmm, přesně jak to mám rád."
Zkřížila si ruce na hrudi. „Skutečně?"
„Oh, ano. Sladké."
„Myslela jsem si, že jste chtěl černou," řekla napjatě.
Naklonil se blízko k ní a samolibě zašeptal: „Lhal jsem."
Oheň v jejím nitru se ještě více rozhořel a ona se rychle posadila, jen aby se od něj dostala pryč. Každý si vydechl, protože pohroma byla zažehnána. Neudeřila ho.
Jen Anne vypadala zklamaně. Vyvrátila oči v sloup. „Pokud vy dva budete ještě milejší, budu potřebovat kapesník. Nebo sáček na zvracení," zamumlala.
Becky řekla: „Takže, uh, jaká jsou vaše pravidla na vztahy mezi kolegy, pane Brody?"
Několik dívek se zasmálo. Některé se chechtaly jako školačky, připomněly jí Ronnie s e na konci. Ale všechny hleděly na Marcuse s jestřábím klidem, jako predátor špehující svou kořist. Myslí si, že s ním Jillian chodí? Nebo s ním chtějí chodit ony? Zřejmě to druhé.
Jillian chtěla zvracet. Snad nevědí nic o mužích a těch hrozných osobnostech, které je doprovázejí? Měly by to vědět po tom, když ze všech místech pracují právě tady. Ale dívky se vpíjely do Marcuse, očima ho přetahovaly, i když se k ní právě choval jako k nějakému primitivnímu hlodavci. Jak si mohly nevšimnout, že je otrávený?
„Prosím, říkejte mi Marcusi. A brzy se dostaneme k pravidlům," ujistil je.
To se vsadím. Blbče. Zřejmě jim chce zkontrolovat i zuby a zapsat si nabízené zboží. Bezpochyby bude mít velice ložnicové pravidla.
„Anne," poprosil ji.
„Myslím, že je čas odejít." Anne vstala. Vypadala šťastně a smutně zároveň. Oči jí jasně zářily a v tvářích měla růžovou barvu. „Byla to dobrá jízda, holky. Zůstaňte v kontaktu a nenechte sebou manipulovat. Dělejte, co chcete a kdy to chcete." Nastala dlouhá pauza. „Vážně, dovolte si žít. Neukrývajte se, nelitujte." Hlas se jí zlomil, když se vážně zadívala na Jillian. Z oka se jí vykutálela slza, stekla jí po líci. Vyběhla z místnosti dříve, než někdo stihl cokoliv říct.
Jillian se za ní téměř rozběhla. Chtěla vědět, proč Anne udělala takovou hroznou věc. Chtěla vědět, proč jí Anne nedala šanci. Když vstala, Marcus řekl: „Uh, uh, uh, Jillian," a zavrtěl hlavou.
Bez náznaku emocí se posadila. Později, ujistila se. Později Anne dožene.
Nyní se bude soustředit na Marcuse.
„Zpět k byznysu. Přečetl jsem si vaše záznamy a jsem skutečně okouzlen vaší prací," řekl. Každý kromě Jillian se šťastně usmál, dokud nedodal: „Ale... s novými pravidly a způsoby, které se chystám zavést, budete všechny začínat s čistým štítem. Žádné výhody. Žádné nevýhody."
Když řekl výhody, upřel na Jillian zamračený pohled.
Ano, nenávidí ho. Může být den ještě horší?
„Jedna chyba," dodal, „a letíte."
V té chvíli přišly dívky o všechny náznaky veselosti a štěstí. Jedna chyba. Ještě i k nenapravitelným zločincům jsou zákony mírnější. A určitě chce, aby Jillian začala s čistým štítem. Prosím. Stále na ni hleděl horkým pohledem. Naštvaným. Žádostivým.
„To je trochu přísné, nemyslíš?" zeptala se.
„Pravidlo číslo jedna," řekl, jako by ani nepromluvila. Prošel kolem stolu s rukama za zády.
Samozřejmě, ten postoj napnul jeho svaly na hrudi do absolutní dokonalosti. To je tak nefér. „Žádné hádky o mých příkazech."
„Co, teď jsme v armádě?" vyvrátila oči v sloup.
„Ano," řekl a její slova přijal se vší vážností. „Mojí armádě."
Nemohla si pomoci. „Jak řeknete, pane," řekla a zasalutovala mu.
„Máš se mnou problém, Greeneová?" potichu položil otázku. S nadějí. S pokušením, s výzvou. V očekávání na ni hleděl. „Pokud ano, můžeš si sbalit věci hned teď a odejít."
To by se ti líbilo, co? „Ne. Nemám problém, pane."
„Opravdu?"
Sevřela čelist. „Přesně tak."
„Jsi si jistá?" zvedl obočí a ani jednou od ní neodvrátil pozornost. Výzva v jeho očích zesílila.
„Jsem si jistá," odsekla. Buď milá, připomněla si, bez ohledu na provokaci. Když jeho hnědé oči ještě víc potemněly, výzva se stala touhou, a přinutila se zjemnit svůj výraz. „Nemám vůbec v plánu se s tebou hádat, takže pravidlo číslo jedna je super." Dala oba palce nahoru.
Zakoulel očima. „Pravidlo číslo dvě."
Odmlčel se a ona řekla: „Třesu se očekáváním," zachovala si svůj nejsladší hlásek a dávala si pozor, aby z něj odstranila všechny stopy sarkasmu. V jejím nitru je ďábel, o tom není pochyb. Marcus z ní dostal to nejhorší.
Sevřel pěsti a úmyslně se přesunul za ni. Nemusela se otočit, aby věděla, že prsty stiskl její židli. Cítila z něj teplo, jak se po ní natahuje, obaluje ji. Uvolněně si představila jeho prsty, jak jí hladí záda. Níž, níž, projdou dopředu. Přesně, kde je nejvíce potřebuje. Dech se jí zasekl v hrdle, byl mělký.
   Zavrtěla se na židli. To máš za to, že si ho naštvala. Ale zasloužil si to.
„Jak jsem řekl," začal. Odmlčel se. Čeká, že promluví, aby ji mohl uškrtit? O chvíli později prstem přejel po prameni jejích vlasů. Jemné pohlazení, téměř neznatelné, ale efektivní. Zachvěla se. Udělal to schválně?
„Pravidlo číslo dvě. Žádné vztahy jakéhokoliv druhu s cílem nebo klientem. Nebo zaměstnancem," dodal téměř posvátně. „Pochopily? To jsou moje pravidla ohledně vztahů ve firmě."
Dívky vážně přikývly. Jillian seděla zcela bez pohybu, příliš se bála znovu se dotknout Marcuse. „Anne to pravidlo už zavedla," prohlásila.
„Počkat. Promiň." Sklonil se, dokud jeho dech nerozvířil její vlasy, přinutil ji znovu se chvět. Do pekla. Zaskřípala zuby.
„Zřejmě jsem pravidlo číslo jedna dostatečně nevysvětlil. Nepřerušovat mě."
„Řekl jsi žádné hádky," připomněla mu napjatě.
„A co právě teď děláš?"
Danielle s Becky jí věnovaly soucitné pohledy. Selene, Amelia a Georgia sevřely rty, aby se nerozesmály.
„Řekněme, že pravidlo číslo jedna je nehádat se se mnou a nepřerušovat mě. Pravidlo číslo tři," pokračoval Marcus, zatímco stál za ní. „Žádné drby jako mezi slepicemi."
Slepice? To jakože on je kohout? Věděla, že to řekl, aby ji naštval, ale zasmála se. Celá situace byla prostě příliš absurdní, a je lepší bavit se, než se topit v depresi.
Jeho ruce se přibližovaly k jejím ramenům, pak zmizely. „Pravidlo číslo čtyři. Žádné stěžování. Vím, že ženy to dělají rády, takže když máte pocit, že to musíte udělat, vystavím schránku na návrhy a stížnosti. Jen neočekávejte, že vaše návrhy budu číst."
Nepřeruš ho, nepřeruš ho, nepřeruš ho. Skutečně očekává, že budou tiše sedět u svých stolů? Úplně potichu? Možná zvednou ruce, když budou mít otázku? Jako roboti, kteří poslechnou každý příkaz? Její nenávist vůči němu se zintenzivnila. Očividně i ostatní holky ho stejně začínaly nenávidět. Konečně přišly o ten nádech vzrušení.
„Potřebuje někdo zápisník?" zeptal se. „Možná si to potřebujete zapsat. Nebo dáváte pozor?"
„Nejsme hloupé," řekla mu Jillian.
Všechny oči se upřely na ni. „Inu," řekla, „nejsme."
V další chvíli se všechny oči zvedly k Marcusovi, odhadovaly jeho reakci na její porušení pravidel. I když, technicky, žádná pravidla neporušila. Nepřerušila ho - chvíli byl zticha, aby se nadechl.
Ale do pekla, pomyslela si Jillian v další chvíli. Co na tom, že porušila pár pravidel? Pokud je teď ovládne, nikdy nezískají kontrolu zpět. Budou nuceny poslouchat, žít v neustálém strachu, že je vyhodí. „Marcusi," řekla, „jsi opravdu hrubý. Proč? Abys mi udělil lekci?"
„Líbí se ti tahle práce, Jillian?" zeptal se. Zněl věcně, uvolněně.
Otočila se, aby se na něj podívala. „Dobře víš, že ano," přízpůsobila se jeho tónu.
Nic víc neřekl, ale hrozba byla jasná. Dobře. Její vzdor ničemu nepomohl. Nezahanbila ho, neuvedla ho do rozpaků ani ho neztišila. Alespoň ji nevyhodil. Konečně se od ní pohnul, obešel stůl. Jako jestřáb, panter, připravený zaútočit.
Selene si vyložila nohy na stůl. V jejích modrých očích byl ledový lesk. Dobře. Ona se nenechala oklamat jeho vzhledem. „Potřebovala bych zápisník. Už dlouho jsem si nečmárala."
Jillian se zasmála, vracela se jí odvaha. „Já taky ne."
„Dámy, jsem absolutně ochoten použít vás jako příklad. My tady nehrajeme nějakou hru." Hlas měl vážný. Pohledem se vrátil k Jillian. „I když si to někteří myslí. Tohle je můj byznys, a já chci, aby uspěl. Budu se chovat jako bastard, aby byly věci provedeny profesionálně."
Tehdy všechny vystřízlivěly. Selene si vrátila nohy na zem, Jillian se podívala dolů na své ruce. Rozuměla jeho potřebě uspět v byznysu. I ona to chtěla. Když plánovala vlastnit CAM - což bylo přibližně před deseti minutami.
„Pravidlo pět," řekl. „Den na salon krásy je minulostí."
Rozumná, depresivní atmosféra v místnosti byla také minulostí.
„Co?" zeptala se pobouřeně Becky.
„Co?" Amelia zalapala po dechu, stejně rozzlobená.
„To nemůžeš udělat." Georgia udeřila pěstí do stolu jako obraz ženské zlosti. „Musíme vypadat co nejlépe, jinak v terénu neuspějeme."
„Den na salon krásy je jediná zaměstnanecká výhoda, kterou máme," řekla Danielle.
„Snažíš se zničit naše životy, aby jsi v tom svém uspěl?" zeptala se Selene.
Vzít jim den v salónu krásy byl úder pod pás. Anne jim jednou týdně platila výlet do Body Image, kde byly rozmazlovány, dostaly masáž, manikúru a namazali je olejem. Vzít jim to... Dokonce ani Marcusova sexy tvář a postelové tělo ho nemohlo zachránit.
Rozhodil rukama ve vzduchu, poslední existující zdravý muž. „Dlouho pracuji v této oblasti a, upřímně řečeno, nikdy jsem v pracovní době a za firemní peníze nepotřeboval manikúru, pedikúru ani melír. Ženy v každé profesi si dokáží udržet svůj vzhled bez pomoci salonu krásy."
„Krutý a levný. Máme šťastný den," řekla Jillian, než se mohla zastavit. Ani to nezašeptala. Dokonalá sebevražda.
Místnost naplnilo společné zalapání po dechu.
Marcus k ní vykročil. Stiskl jí ruku a vytáhl ji na nohy. „Můžu s tebou mluvit mezi čtyřma očima?" Nečekal na její odpověď, ale odtáhl ji z místnosti.
Jak procházela vedle kamrádek, viděla, jak Georgia zbledla, Selene vzhlédla a ostatní jí rty naznačily hodně štěstí. Marcus se ji zřejmě chystá vyhodit. Dobře, pomyslela si ze vzdoru. Nikdy víc ho nebude muset vidět, nikdy se s ním nebude muset setkat. Co na tom, že bude muset začít od začátku někde jinde a najít si nové přátele. Co na tom, že její výplatní páska zmizí a účty se budou hromadit.
Stojí to za to, že se ho zbaví.
Lhářko. Ve všem.
Zamířil do Anniny - nyní už jeho - kanceláře a plácl dveřmi. Přes velká okna ve stěně pronikalo jasné světlo, závěsy byly odtažené a zvednuté. Pustil ji. Najednou cítila chlad. Jako by ji o něco oloupil. Otočil se k ní. „Chceš mě vytočit, Jillian? O tom to celé je?"
Narovnala se, naklonila hlavu a snažila se o silný, odvážný tón. Ale když se na ni tak podíval, chtěla se na něj vrhnout a roztrhat mu šaty. Ochutnat ho. Navzdory všemu. „Vlastně, pane Brody, celé je to o pravidle číslo dvě. Chceš, abychom se chovaly profesionálně, ale zdá se, že ty nedokážeš udělat totéž. Pro Boží smilování, minulou noc jsi mi volal a zeptal ses mě, jestli jsem vzrušená. Není to ochutnávání sladkostí ve firemním balení?"
Hněv - na sebe, nebo na ni? - zahalil jeho tvář. „To byla chyba."
„Ano, to byla." S mělkým dechem dodala: „Kde jsou mé peníze? V konferenční místnosti jsi mi nezmizel z tváře, takže mi něco dlužíš."
Znovu se přiblížil k její tváři, dokud se jejich nosy nedotýkaly. Jeho oči vrhaly temný oheň. Zlověstný oheň. Jeho barva byla jasná, jeho přízvuk výraznější. Líce jí ovanul jeho teplý dech. „Jsi ta nejvíc iritující ženská, jakou jsem kdy potkal," štěkl. „Jsi drzá, protivná a chladná."
„Ano, nuže, ty jsi ten nejotravnější muž, jakého jsem kdy já potkala. Jsi egoistický, sadista a plný zla." Čím víc mluvila, tím žhavější byla její krev v žilách, syčela, spalovala. „Je smutné, že můj den by byl lepší, kdybys na cestě do práce měl dopravní nehodu."
Dlouhou chvíli se dívali jeden na druhého, oba lapali po dechu nad silou jejich hněvu. „Mohl bych tebou zatřást," řekl.
Přistoupila k němu ještě blíž, jejich hrudníky se dotkly. Bradavky, ti malí zrádci, se jí napjaly. „Udělej to. Do toho. Zatřes mnou."
„Myslíš, že to neudělám?“ Sevřel prsty kolem jejích ramen, pevně, se spalující sílou. Jednou jí zatřásl a její prsa se ​​otřely o jeho tričko. Podívali se na sebe.
„To je všechno?" posmívala se mu. „Víc nedokážeš?"
Znovu jí zatřásl, prsa se ​​jí znovu otřela o jeho tričko a pak se najednou líbali. Divoce a nespoutaně. Jeho jazyk pronikl do jejích úst. Byla pro něj otevřena, zcela ochotná - hloupá, hloupá - jejich zuby o sebe zaskřípaly. Ústa jí naplnila jeho dekadentní chuť. Poznamenala ji. Ruce zapletla do jeho vlasů a držela ho v zajetí.
Stiskl jí zadek a přitáhl si její pánev na svou erekci, narazil přesně tam, kde to potřebovala. Prošla jí rozkoš. Zasténala. Zavrčela. Nemůžu uvěřit, že to dělám. Nemůžu uvěřit, že chutná tak dobře. Její myšlenky se omezily pouze na sexuální potěšení, když naklonil hlavu a vzal si její ústa ještě víc, krmil ji jedním lahodným polibkem za druhým.
„Víc?" řekl, když se prudce nadechl.
„Víc."
Opřel ji o stěnu a její vzrušení dosáhlo vrcholu. Když zády narazila do chladné štuky, v extázi zasyčela. Dobré, tak dobré. Jedno z jejích kolen se ohnulo, přitisklo Marcuse blíže k ní. Znovu zalapala po dechu. Oh, Bože. Sevřel její lýtko a více si ho přitáhl. Oh, Bože, oh, Bože, oh, Bože. A když se o ni začal třít, dlouhá, hrubá pýcha se dotýkala středu jejího světa, když se začínala blížit k orgasmu, měla by do ní narazit panika. Byli oblečeni. Uprostřed kanceláře, která měla patřit jí, ale místo toho patří jemu. On je jejím největším nepřítelem - a jejím šéfem. Neměl by být schopen takto ji vzrušit. Ale přece... ji to nezajímalo.
„V noci se mi o tobě zdálo," řekl chraplavě. Jazykem prošel po náušnicích v jejím uchu. „To, co jsi dělala... měla by ses probudit a stydět se za sebe."
Zachvěla se. „Co jsem dělala?"
„Špatné věci. Úžasné věci."
Polibek se stal tvrdým. Syrovým, přesně jak slíbilo jeho vzezření. Toužila ho kousnout, poškrábat ho, vybuchnout, ne hněvem, ale vášní. Ne, přikázala si. Ne. Nikdy se muži neodevzdala tak snadno. Nemohla - neměla by - s tím začít teď. Ne s tímto. Záleží na kontrole. Kontrola je všechno. I tak už visela na tenkém provazu.
Tyto potřeby, tyto touhy byly nové, nevítané. Líbání bylo dobré. Ale kdyby se zcela odevzdala, silně ho kousla a vášnivě poškrábala nehty... přesně by věděl, jak ho chce.
To si nemohla dovolit.
„Přestaň předstírat, že se ti to nelíbí," zavrčel najednou Marcus a mírně se od ní odtáhl. Jeho rty se vznášely nad těmi jejími. „Chceš víc, dobře to víš."
Vrať se. Polib mě. Nedokázala odtrhnout pohled od jeho úst. „Nesnáším tě. Proč bych měla chtít víc?"
„Možná mě nemáš ráda, ale chceš mě."
Chce ho... Oh, ano. Žádný muž ještě nechutnal tak dobře. Žádný muž ji takto nevzrušil, neukradl její pud sebezáchovy. Nepohltil ji. Nebyla schopna se zastavit, dotkla se rty těch jeho a jeho jazyk bez protestů vyrazil proti tomu jejímu.
Zatahal ji za tričko, nadzvedl ho. Jeho prsty se usadily na jejím pase. Ten dotek byl elektrizující.
Úžasný. A její odhodlání se stáhlo dozadu, aby se mu věnovala později. I ona ho zatahala tričko, chtěla všechnu rozkoš, kterou jí v této chvíli mohl dát, chtěla dotek kůže na kůži. Chtěla se dotknout svalů na jeho břiše.
Rukama ho prohmatala. Oh, ta síla. Tak úžasná, téměř návyková. Chtěla se ho dotýkat navždy - někdo klepal na okno - a nikdy ho nepustit, nikdy nepustit to vzrušení a vášeň, které našla v Marcusově náručí - další zaklepání - a vzít si víc, dát mu víc, mnohem víc, nebát se odevzdat se mu - a přišlo další prokleté zaklepání na okno!
Někdo si vyžadoval jejich pozornost.
V panice přitiskla dlaně na Marcusovu hruď a zatlačila. Nezatlačila tak silně, jak chtěla - jak by měla - ale odtáhl se od ní. Oba prudce dýchali. Jeho oči se leskly životem.
Odvrátila od něj pozornost a podívala do okna. Oči se jí rozšířily. Venku stál muž, zíral a šklebil se. Zalapala po dechu. Marcus se otočil. Když uviděl vetřelce, ustrnul a zvedl prst. Ne prostředník, jak si všimla.
„Sakra, potřebuji ještě chvíli," zavrčel.
Muž přikývl a neochotně se otočil.
Co jste to dělali? promluvila znovu racionální část jejího mozku. Co, do pekla, jste dělali?
Sbližovali se, odpovědělo její tělo šťastně.
S Marcusem Brodym, hlupačko.
Krev jí zamrzla, když si uvědomila hloubku své stupidity. Její oblečení bylo úplně pokrčené. Tričko měla vyhrnuté až po podprsenku, skrčené od tlaku, který na něj vyvíjeli. Na břiše měla otlačený knoflík.
„Kdo to je?" zeptala se a nenáviděla se za to, jak bez dechu to vyznělo. V ústech měla stále jeho chuť. Nemluvila o polibku. Zcela se vyhnula podstatnému.
„Kamarád." Marcus obrátil svou pozornost na ni a projel si dlaní po tváři.
To bylo horší, než kdyby řekl, že šlo o cizince. „Neopovaž se nikomu říct, co se stalo," řekla. A ano, věděla, že ten chlap už všechno viděl.
„Jako bych něco takového připustil. A pro záznam, nic se nestalo."
„Přesně tak." Zvedla bradu. „Nic se nestalo. A nic se nikdy víc nestane. Pochopil?"
„Oh, chápu a jsem za to vděčný." Hlas měl drsný. „Takže..."
Zmizni, zněl tichý příkaz. „Takže," odkašlala si a otočila se, aby si napravila oblečení. Idiot. Hlupák. Přála si, aby věděla, jestli to myslí na Marcuse, nebo na sebe. „To bylo zřejmě pravidlo číslo dvě."

19 komentářů:

  1. Skvělé, děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. tohle bylo vážně dobré :) díky za překlad:)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za překlad! :-)
    D.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to je skvělá kapitola, díky za překlad!

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. super, skvělé, děkuj za překlad :-)i

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Vďaka za skvelý preklad! Už sa teším na ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji perfektní,.....

    OdpovědětVymazat
  12. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat