středa 19. června 2013

Pán upírů - Kapitola 12



Když se Jane probudila, byla stále ještě v jeskyni. Nebyla si jistá, kolik času uběhlo. Všechno co věděla, bylo, že se ještě nikdy necítila tak odpočatá. Protáhla se jako spokojené kotě, bylo jí teplo navzdory její nahotě a vláčnému svalstvu. Rozhlédla se.
Překvapena tím co viděla, se posadila. Uběhlo spoustu času, protože Nicolai vyčistil každý kousek krve z podlahy a zdí. Také odstranil těla a jejich části. Kdyby nebylo přetrvávající příchuti zla, mohlo by to tu být jako nějaké podzemní středisko.
Nicolai neměl žádný důvod, aby něco takového dělal. Nehodlali tu žít. Dokonce tu nehodlali strávit ani den. Pokud si nemyslel, že jí to ušetří dalšího rozrušení. Oči se jí rozšířily. Uvědomila si, že to byl přesně ten důvod, proč to udělal. Sladký miláček.
Ahoj, emocionální horská dráho. Popotáhla a chvěla se jí brada.
„Neplač, zlatíčko. Prosím, neplač.“ Seděl vedle ní, odvrátil se od ní a podal jí svazek zmuchlané látky. A bože, jeho profil byl nádherný. Stále potřísněný krví, ačkoliv místy už byla smytá, ostré líce, šťavnaté rty a uvolněný výraz. Žádná újma z boje. „Uvnitř mě to ničí.“
Po všem co pro ni udělal, by udělala cokoli, co by žádal. Kromě toho, navzdory jeho uvolněnému výrazu, z očí mu vyzařovalo nějaké napětí, jako by tam bylo trvale vyryto. Něco ho trápilo a ona mu nechtěla přidělávat starosti.
„Nebudu.“ Použila kraj nabízené látky k otření obličeje.
Na okamžik zapomněl na své vnitřní obavy a koutky úst se mu zachvěly. Co na tom shledával vtipného?
„Spala jsi dobře?“ zeptal se.
„Ano, děkuji.“
„To je dobře. Teď. Oblékneš se kvůli mně?“ Otázka byla položena s úzkostí.
Myslela si, že ví proč. Její nahota ho vzrušovala, nebo přinejmenším, aspoň v to doufala, ale on s tím nechtěl nic dělat. Ne poté, co se tu stalo. Byla za to vděčná.
Znala staré pořekadlo „nahraď špatné dobrým.“ Také věděla, že není nic lepšího než Nicolaiův dotek. Mohl na ni hrát jako na piano, hladil všechny správné klávesy a vytvářel symfonii. Ale ona na to nechtěla při jejich poprvé skočit z nějaké potřeby, ale jen proto, že byli spolu.
„Jane?“ naléhal.
Šaty. Správně. „Do čeho?“ Její oblečení bylo nenávratně zničeno.
„Tvůj kapesník.“
„Ach.“ Kousala se do spodního rtu, když si prohlížela „kapesník.“ Vybledlé bavlněné žluté šaty, čisté a nepotrhané. Dokonalé. „Kde jsi to vzal?“
Kývnul hlavou za sebe. „Některé ženy byly tak vděčné za osvobození od Ogrů, že tu zůstaly, aby mi pomohly tady uklidit a poskytly ti všechen svůj majetek.“
„To od nich bylo pozorné.“
„Také mi nabídly, abych využil jejich těl.“
„Vytřu jejich krví tuhle podlahu!“ Škubla šaty přes hlavu.
Když se na ní Nicolai znovu otočil, viděla, že se usmívá. Tenhle úsměv … dekadentní a nestydatý. Krev se jí zahřívala. Krev, která patřila jemu, která kdysi patřila jemu.
„Poslal jsem je jejich vlastní cestou.“ Řekl. „Bez přijmutí.“
„Jako kdyby mě zajímalo, co děláš.“ Zabručela. Tento rozhovor, v patách s jejími obavami z harému, v ní rozpoutal plameny.
Tohle naprosto smetlo jeho pobavení. „Měla jsi více péče.“
Vzdychla. Upřímnost byla nutná, kdyby spolu hodlali mít nějaký druh vztahu. A ona s ním chtěla vztah, bohužel jak dlouho spolu zůstanou? Den, týden, měsíc? Nebo by tu zůstala navždy?
S tím by si teď neměla dělat starosti.
„Dobře,“ řekla s povzdechem. „Zajímám se.“ Zakručelo jí v břiše a v tichu jeskyně se zvuk hlasitě ozýval. Zčervenala. „A ty?“
„Víc než můžu říci.“
„Já jen … nechci, abys byl zraněn, když odejdu.“
„Ty neodejdeš. Teď pojď.“ Vstal a zamával prsty. „Nakrmím tě.“
Zajímal se! A jak si mohl být tak jistý, že zůstane? „Kolik je hodin?“ Zeptala se, přijímajíc jeho pomoc s něžným úsměvem. Úsměvem, který se rychle vypařil. Kosti jí skřípaly a bolely, jak se narovnala.
„Skoro půlnoc.“
Doma by v tuto chvíli byla v posteli, házející sebou, otáčející se a děsící se přicházejícího rána.
Vydali se zpátky k řece. Zpočátku kulhala, ale svaly se pohybem uvolnily, posbírala lístky máty a větvičky, a při chůzi si čistili zuby. Poté Nicolai nasbíral ovoce a ořechy, aby ji překonal. Jakmile si kousla, očekávala, že vyskočí a popadnou ji příšery z dětských knížek, nebo se objeví Laila a vykřikne prokletí, ale ne. Třicet minut cesty a bez nehod.
Nicolai vkročil do vody, celý se ponořil, vylezl mokrý, postříkal ji a navrhoval, aby udělala to samé. „Vykoupej se a já od tebe budu plašit ryby.“
„Ha ha. To se ukazuje, co víš. Ryby mě zbožňují. Nebuď překvapen, když budou tančit u mých nohou.“
„Snažíš se, abych svou žárlivostí zabil ryby a měli jsme jich víc k snědku?“ Škádlil jí.
„Možná.“ Byl více než oslnivý, byl svůdný. Veselý, hravý, navíc z mokrých tmavých vlasů mu voda kapala do tváře, krystalické kapky stékající dolů k jeho lákavé hrudi, proud vody k jeho břichu a sladké nebe, tam bylo spousta kapek zachytávajících se na obvodu jeho bederní roušky.
Bez zla jeskyně nebylo nic, co by zmírnilo její potřebu. Jane, dychtila po svém muži více, než  po čemkoli jiném.
Musím se umýt, jestli se chci s ním zamazat.
„Připrav se, budeš uctívaná,“ řekl a otočil se k ní zády.
Já už jsem. Sundala si své nové šaty a skočila do vody, tak studené, osvěžující vody, dříve než se otočila a mohl zahlédnout její ztvrdlé bradavky. Drhla se, dokud její kůže nebrněla. Dobře, brněla více z její touhy.
Celou dobu po Nicolaiovi házela tajné pohledy. Chytil několik ryb a odhodil je na břeh. Jak čas ubíhal, byl více a více úzkostlivý, jeho pohyby byly trhané. A byl naprosto lhostejný k jejím pohledům. Ani jednou se na ni nepodíval.
Ozařovalo ho měsíční světlo, zlaté a magické. Byl tak silný, tak schopný. Kousala si spodní ret jak šlapala vodu. Voda může být studená, ale tekutina mezi jejíma nohama byla teplá.
Možná by měla být vyděšená nebo by měla mít nějaký post traumatický šok. Přinejmenším záblesky. Nakonec, byla málem znásilněná a zbitá. Ale tohle byl Nicolai. Její ochránce. Když byl poblíž, tak by se ji neodvážily napadnout ani špatné vzpomínky.
„Nicolai.“ Řekla zastřeným hlasem. Nechtěla ho zavolat, ale jeho jméno vyslovila nečekaně, nezastavitelně.
Nakonec se k ní otočil. Zadrhl se jí dech. Jeho oči byly jasnější, než kdy viděla, pohrávaly mu v nich zlaté skvrnky, mísící se se stříbrem. Tváře měl zarudlé, tesáky dlouhé a ostré.
 „Pořád se cítíš uctívaná?“ zeptal se.
„Ano.“ Ach ano. Byl to důvod, proč byl tak nešťastný a vzdálený? Neměla by ho řádně pochválit za jeho schopnosti? „Jsi nejlepší rybář, jakého jsem kdy potkala. Pravdou je, že jsi jediný, kterého jsem kdy potkala, ale…“
Bez úsměvu. „Nakrmím tě.“ Řekl a temně dodal. „Potom.“
„Po čem?“
„Cítím tvoji touhu po mě, malá Jane, a dal jsem ti prostor abys sis zvykla na myšlenku být se mnou. Čas vypršel. Pojď sem.“ Ohnul prst. „Chci tě.“
Později už nebylo tak hrozné slovo. „Už bylo načase.“ Neváhala. Přeplavala vzdálenost, voda hladila její kůži. Když byla vzdálena sotva na šepot, nechala klesnout nohy na dno a postavila se. Vodní hladina jí sahala přesně pod prsa.
„Budu tě mít.“ Řekl divoce.
„Ano.“
„Celou.“
„Ano.“ Prosím.
Přistoupil blíže. Pokaždé, když se nadechli, jejich hrudi se o sebe otřely, vytvářející nejvíce oslňující napětí.
„Nic mě nezastaví.“ Řekl.
„Ani myšlenky na jinou ženu, co na tebe čeká?“ Nenáviděla sama sebe v tu chvíli, kdy ta slova vypustila, ale byla ráda, že je řekla. Další žena byla důvodem, proč jí předtím odolal.
Přes obličej mu proběhly stíny, měnící ho do válečníka předchozí noci. „Tam … je. Žena. S největší pravděpodobností.“
Ach bože. „Kdo?“ Zátka byla zdvižena a touha z ní vyprchala, takže jí byla zima. „Ty jí… milovals ji?“
„Ne. Můj otec zařídil tohle manželství. Nepamatuji se na obličej mé nastávající nebo její jméno, dokonce ani moji nabídku. Vím je to, že jsem otci slíbil, že si ji vezmu.“
Nebreč. Neopovažuj se brečet. Přinejmenším jeho srdce nepatří někomu jinému. To by mělo pomoct.
Nepomohlo. Chtěla ho celého. Pro sebe.
„Ty si vzpomínáš?“ Zaskřehotala.
„Ne na všechno, jen kousky a útržky čas od času. Říkám ti to, ne abych tě naštval, Jane, ale abych tě varoval. Bez ohledu na to, co se stane, nevzdám se tě. Ty jsi moje. To se nezmění.“
Bez ohledu na to, co se stane, třeba jako muset si vzít jinou ženu. „Ne.“
Předtím bylo tam snadné neuvažovat o možnosti spojení s někým jiným. A ona by nad tím velmi snadno mohla neuvažovat i teď, když to byla skutečnost. Kdyby se rozhodl ukončit to zasnoubení.
Nechtěla být další ženou. Nechtěla! Má příliš mnoho hrdosti. Nemá? Ach bože. A skutečnost, že se zeptala, znamenala, že už chtěla zvažovat tu možnost.
Ne. Ne, ne, ne. Její rodiče se milovali, respektovali jeden druhého a to je to, co chtěla i pro sebe. Hluboká trvalá láska, kde bude na prvním místě. Nechtěla strávit noci přemýšlením, jestli je její muž v posteli se svojí ženou, dávající jí potěšení a děti. Nechtěla sama sebe považovat za ozdobu jeho života. Nechtěla být tím, koho všichni viní za své problémy.
Zasloužila si něco lepšího.
Až se vrátí domů a bude vzpomínat na svůj čas tady - teď věděla, že tu nemůže zůstat, protože nějak, nějakým způsobem, najde cestu domů - tohle by byla noc, která by ji děsila. Ne ty hodiny bolesti s obry. Ani ponížení ze své porážky.  Tohle by jí ublížilo nejvíc.
Odvrátila se od něj. Nedovolujíc jí vzdálit se, se natáhl a chytil ji za ramena, přitáhl si ji zpátky k sobě. Tentokrát ještě blíž. Byli vzrušení jeden pro druhého, jeho erekce narazila do jejího břicha.
„Já vím, co si myslíš, Jane.“
„Co, jsi telepat tak jako zasnoubený chlap?“ Používala slova jako zbraně, musela mlátit kolem sebe alespoň tím nejmenším způsobem.
„Ne, ale znám tě. Neopustíš mě.“ Tenhle příkaz nepřicházel od něžného zachránce, který ji objímal, zatímco spala, ale od nebezpečného predátora, který odtrhal mužské končetiny, jen aby slyšel jejich křik. „Řekl jsem ti tyhle věci ne, abych tě vyděsil, ale abych tě uklidnil. Zasnoubení může být zrušeno. A moje bude. Budu tě mít a nikoho jiného.“
„Já-já-“ Bylo tohle oznámení? Návrh? Její emoce běžely na plné obrátky a její mysl nevěděla, zda se zbavila zoufalství a přijala tuhle neočekávanou vlnu radosti, nebo si libuje v obojím. „Já vím, že jsi řekl, že se to nestane, ale co když opravdu opustím tvůj svět? Ty bys…“ Zemřel. Neměla by takhle přemýšlet, nemohla ještě přiznat, že by to udělala, ale krom toho, on ji nepožádal, aby se s ním spojila na věčnost, že ne?
Kdyby to udělal, mohl by ji tím spojením svázat s tímto světem navždy. Oči se jí rozšířily. Bylo to tak, jak věděl, že by zůstala?
„Neodejdeš.“ Řekl. „Postarám se o to, ať už budu muset udělat cokoliv. Teď dokončíme tohle, Jane. Tady. Teď.“ Nečekal na její odpověď, ale klesl, vrazil jí svůj jazyk hluboko do úst. Radost vyhrála.
Nemohla si pomoct. Uvítala ho. Stále chutnal po mátě, teplé, vlhké mátě, ale ona se nemohla nabažit. A když naklonila hlavu, brala si více, ochutnávala hlouběji a její nervová zakončení vybuchla vzrušením. Tohle byl polibek, majetnický a žádoucí. Probuzení každého smyslu.
Ruce mu ovinula kolem krku, prsty zajela do jeho vlasů. Později. Zeptá se ho na to, co myslel tím „ať už budu muset udělat cokoliv“ později. Právě teď, měla nejdůležitější událost. Nebyl zaslíbený nikomu jinému. Tady, teď, si ho užije.
Stáli, líbali se, a třeli se proti sobě navzájem bez přestání. A každou vteřinou stále rostla její touha, až se třásla potřebou, bolestným vzrušením, které mohl utišit jen on.
„Obtoč nohy okolo mě.“ Přikázal ostře.
„Ano.“ Dokonce i jen ta myšlenka ji rozechvěla. Vyskočila a udělala, jak přikázal, očekávající, že se jí v dalším okamžiku zmocní. Nevstoupil do ní. Ne, nesl ji ke břehu, tvrdou délkou klouzal proti ní. Zasténala, když ji položil na zem a natáhl se na ni. Stále do ní nevstoupil.
„Nepřestávej.“ Vydechla.
„Ne, nepřestanu.“ Umístil ruce vedle jejích spánků, sundal si bederní roušku a přitiskl ji svou váhou.
„Tak nádherná, moje žena.“
„Dokaž to. Dokaž, že jsem tvoje.“
Jeho rty sklouzly z jeho tesáků. „Jestli to udělám, možná budeš své žádosti litovat.“
„Sliby, sliby.“
Ještě jednou se vzepřel jejímu očekávání.  Nevěnoval se tomu utrpení, neposkytl jí okamžitou úlevu od její bouřlivé touhy. Místo toho strávil pár dalších minut hlazením jejích prsou a umýváním bradavek, prsty vykresloval erotické vzory na jejím břiše, ale nikdy nedošel až tam, kde ho potřebovala nejvíce.
Když začal líbat ty stejné, doběla rozžhavené cestičky prsty, rozevřely se jí nohy, tichá žádost o dotek.
Nedopřál jí ho.
Olízl její vnitřní stranu stehen, ponořil jazyk mezi její vlhké spodní rty, nořil ho do ní jen na pár vteřin, škádlil ji tím, co by mohlo být, ale vždy byl opatrný, aby se vyhnul jejímu klitorisu.
Sakra, potřebovala to.
„Nicolai, přestaň škádlit.“
Ovanul ji teplý dech. „Komu patříš, Jane?“
Dobře, dobře. Teď pochopila jeho hru. Přepočítal se, škádlil ji tím, co by jí mohl dát, dokud mu nedá to, co chtěl on, to co požadovala ona po něm.
Vlastnictví.
„Podívej se na mě.“ Řekla.
Opřel si bradu o její stydkou kost. Jeho řasy se zvedly a setkal se s ní pohledem. Rysy se mu napjaly. Chtěl dopadnout tak zle jako ona. „Ano?“ řekl.
Kdo koho zlomí první. „Jsem na řadě.“
Natáhla nohy k jeho ramenům a zatlačila. O vteřinu později byl na zádech na zemi a ona se tyčila nad ním.
„Co děláš, Jane?“
„Tohle je můj čas.“ Přejela jazykem přes jeho bradavky, milující jak se svraštěly proti jejímu jazyku.
„Pokud udělám něco, co se ti nebude líbit, stačí říct přestaň.“
„Bude se mi to líbit.“ Ruce si zamotal do jejích vlasů. Museli se mu obnovit drápy, protože mohla cítit jejich ostrost na hlavě a ona to milovala. „Cokoli uděláš, se mi bude líbit.“
„No tak se podíváme, co se ti líbí nejvíc.“ Olízla cestičku k pupku a ponořila se dovnitř. Svaly se mu chvěly očekáváním. Její prsa se kolébala u jeho erekce a ona se o ni otírala nahoru a dolů, nahoru a dolů, čímž vzrůstala jeho vášeň. Na špičce se brzy objevila vlhká kapka, což umožňovalo hladší klouzání.
Chtěla ho dostat mimo kontrolu. Do šílenství. Do zoufalství. Přesně tak jak se to stalo jí, když byla s ním. Neměla moc zkušeností, ale kvůli tomu nemohla přestat nebo se tím nechat zastrašit, rozhodla se. Ona pozná jeho tělo, každou jeho tajnou touhu.
„Jane.“ Zachraptěl.
„Ano, Nicolai.“
„Potřebuji … Chci…“
„Mám tě ochutnat?“
„Ach bože, Jane.“ Jeho hlas byl skřehotavý. „Ano. Prosím.“
Klekla si mezi jeho nohy a podívala se dolů na jeho penis. Byl tak dlouhý, tak tlustý a tvrdý. Sklonila se dolů… ale nespolkla jeho nádhernou délku. Ještě ne. Zahrnula pozorností jeho varlata, škádlila ho, tak jak ji škádlil on, dokud se jeho boky prosebně nezvedaly.
„Prosím.“ Řekl znovu.
„Komu patříš?“ zeptala se tak, jak se on zeptal jí.
Dokonce ani nezaváhal. „Tobě. Jane.“
To přiznání na ni zapůsobilo tak silně jak nějaké pohlazení, a ona se zatřásla. „Potěším tě za to, že jsi to řekl.“  Rty se přitiskla k hlavičce jeho penisu. Jeho chuť ji udeřila na chuťové pohárky a dychtivostí zasténala. Víc, chtěla víc. Ústy sklouzla úplně dolů a tím dosáhl na zadní stranu krku.
Chraplavě vykřikl. Jak po něm klouzala, lehce ho škrábala zuby. Další výkřik.  Pohnula se tam, a znehybněla, mučila a vyčkávala.
„Jane, tohle se mi líbí nejvíc.“
Sklouzla dolů a nahoru, opakovala to znovu a znovu, nejdříve pomalu a pak zvyšovala rychlost. Brzy už nemohl mluvit, mohl jen sténat a vzdychat jako ona. Byl jí vydán na milost, jeho touha ji pohlcovala, řídila všechny jeho myšlenky a činy, což pro ni bylo mocné afrodiziakum.
Právě když se jeho varlata stáhla, signalizující začátek vrcholu, přestala, obepnula rty jeho penis a bránila mu pohnout se dál. Malý trik, který četla, ale nikdy nevyzkoušela. Jeho řev potřeby by odstřelil les.
„Jane,“ lapal po dechu. „Jane, prosím.“
Třásl se, potil se, ale orgasmus nepřišel. A když nebezpečí pominulo, vylezla na jeho tělo, které se silně třáslo. Jeho tesáky byl tak dlouhé, že mu pořezaly rty a na bradě měl stopy po krvi.
„Proč jsi to ne…“
„Chci tě v sobě.“ Krev se jí bouřila, čelo se jí potilo. „Potřebuji být v tobě, ale ještě ne, ještě ne.“ Jeho ruce se vrátily k jejím vlasům, prsty ji projížděl prameny. „Nejdříve musím dostat pod kontrolu nutkání kousnout tě.“
„Nekontroluj to nutkání.“ Sklonila se a jazykem přejela po jednom z jeho tesáků, rychle se řízla do měkké tkáně. „Dej se do toho. Jsem v pohodě.“
Zasténal, jako kdyby měl bolesti. „Výborné.“
„Ještě?“
Svět se náhle zatočil. Hodil ji na záda a tyčil se nad ní.
„Ještě.“ Řekl nezřetelně, pohled upíral na její tepající puls. „Ne, nemůžu. Ještě ne, ještě ne. Miláčku.“
„Ano?“ Proč ještě ne? Možná že byla nenasytná. Možná byla sobecká. Chtěla teď, teď, teď.
Zasmál se, přerušovaným zvukem. „Ne. Milíčku. Mohl bych ti udělat dítě. Chceš dítě?“
Pochopila. Náhle ji zaplavil smutek a strach a otupily její touhy. „Nemůžu mít děti.“ Mohl by si o ní myslet méně? Už by jí víc nechtěl?
Žena, kterou vybral jeho otec, by pravděpodobně mohla mít děti.
Ach, au.
Jane, si myslela, že se s tímto nedostatkem vyrovnala. Ale teď… myšlenka na založení rodiny s Nicolaiem… uvědomila si, že to chtěla. Ne teď, ale později. Když by byli v bezpečí. Být s ním, mít jeho dítě, které by v ní rostlo… tuhle radost nikdy nepozná.
Tenhle nedostatek byl dalším důvodem, proč dala Spencerovi kopačky. Poté, co mluvili o manželství a založení rodiny, poznala, jak hrozně to chtěl. S ní by tohle nikdy nemohl mít. Takže ho nechala jít s vědomím, že jí za to jednoho dne poděkuje, až se ožení s jinou ženou, jeho děti budou pobíhat kolem a smát se v jejich domově.
„Po nehodě je moje tělo zničené.“ Řekla a slova tlačila přes knedlík v krku. „Takže se nemusíš bát, že bych otěhotněla. Nikdy. A pokud to chceš skončit a už nikdy v tom nepokračovat, pochopím to.“
Zadíval se na ni, temný válečník, jehož hněv bodal. „Jane?“
„Ano?“
„Bez ohledu na tohle, tě chci. Potřebuju tě. Nikdy si nemysli nic jiného.“ S tím sevřel její stehna, roztáhl je a vyrazil, s jediným silným tahem, byl hluboko uvnitř ní.
Okamžitě zapomněla na svůj smutek, zaplavila ji vše pohlcující touha. Byl tak velký, roztahoval ji, ona byla tak mokrá. Její kdysi zanedbané tělo mu kladlo minimální odpor.
„Nicolai!“ jeho jméno, ach, jak milovala jeho jméno.
„Tohle se mi taky líbí.“ Řekl. Při pohybech dovnitř a ven. „Rozmyslel jsem si to. Tohle se mi líbí nejvíc.“
Mysl se jí zastřela, všechna její nervová zakončení se soustředila do bodu potěšení, bolesti, vykřikla. Byla tak vzrušená, že nejnepatrnější tah by jí mohl vystřelit ke hvězdám. Ale tohle… sladké nebe.
Ach, bože, to bylo tak příjemné a ona byla tak ztracená a nikdy nechtěla být nalezena, tohle chtěla navždy… Nicolai, Nicolai, její, navždy její. Blábolila si tyhle nesmysly pro sebe a věděla, že to nemůže ovládat. Nechtěla to ovládat. Jen chtěla víc. Z něho, z tohohle.
„Neměl bych kousat, musím kousnout.“
„Kousni. Prosím. Jsem tvoje, Nicolai. Jsem tvoje.“
Zavrčel a pak byly jeho zuby v jejím krku a ona vyvrcholila, mačkala a svírala ho. Brala si všechno, co dával a požadovala více. A on jí to dal.
Vznášel se na vlnách jejího uspokojení, vrážel do ní s horlivostí, která jí vyrážela dech. Byl všude okolo ní, její součástí, jediným světlem v jejím světě. Pil, pil, ach, ano, pil. Brzy se jí točila hlava a malé pochybnosti vykoukly ze stínu její mysli, jako kdyby se celou dobu schovávaly, čekajíc na zhroucení její obrany.
Možná jeho slova, chci tě bez ohledu na to, potřebuju tě, byly jen řeči, aby ji nalákal do postele a zabránil jí v útěku. Možná ho k tomu vedla vlna touhy. Možná si později rozmyslí, jestli jí chce. Možná až bude po, opustí ji.
Ne. Bránila se. Ne. Tohle není dočasné. On by ji neodhodil. I kdyby se dozvěděl o některých věcech, které jeho druhu udělala?
Chladná, tvrdá skutečnost. Znovu se bránila. Nic nezničí tento okamžik, dokonce ani tohle. Tady záleží na potěšení. Jen potěšení.
Zahákl jednu svoji paži pod její koleno a zvedl ji, otevřel ji ještě více, čímž dosáhl ještě hlouběji. Její tělo bylo okamžitě připravené na další vyvrcholení, potřebujíc to stejně zoufale jako to první, jako kdyby sex s ním byl bezpodmínečně nutný k jejímu přežití. Toho by se měla bát. Potřebovala ho příliš nutně, bez něj už by nebyla nikdy celá.
Sakra, kdyby odešla, zničilo by ji to? Kdyby se s ním spářila a prostě to nevěděla? Co věděla o cestě ke spáření? Skutečně nic.
Nicolai uchopil i její druhou nohu a zvedl ji, ponořujíc se do ní nemožně hluboko, a ona zapomněla i na tohle. Žádná její část nezůstala nedotčena. Prostě a jednoduše byla Nicolaiova žena, označena jím, částí z něj. Po tomhle už nikdy nebude stejná, nechtěla být stejná.
Ponořila nehty do jeho kůže na hlavě a přinutila ho zvednout hlavu. Jeho zuby sklouzly z její žíly.
„Nicolai…“
„Promiň.“ Díval se na ni, z koutku jeho úst mu kapala krev. „Nechtěl jsem. Nevzal jsem si moc?“ Pronesl utrápeně.
„Ne.“ Mohl mít všechno, do poslední kapky. „Polib mě.“ Požadovala.
„Ano.“ Setkali se na půli cesty. Jejich rty se k sobě přitiskly, jejich jazyky bojovaly.  Jeho chuť ji naplňovala, v tuto chvíli smíchaná s její. Společná, každá jejich část byla společná … opojné.
„Můj.“ Řekla.
„Tvůj.“
Navždy, neměla si dovolit to přidávat, ach, ale chtěla to. Promluví si později. Ano, obávaný rozhovor o pocitech a záměrech. O budoucnosti.
Polibek pokračoval, vymkl se kontrole, navzájem se poškrábali zuby, zatímco do ní vklouzával. Uvolnil jednu z jejích nohou, aby mohl ruku přesunout mezi jejich těla a přitiskl palec na její klitoris. Přesně tak, že vybuchla znovu, sevřela se kolem něj.
Syčivě vydechl, ponořil se do ní ještě jednou a udělal se, každý sval se mu svíral a uvolňoval. Nikdy se nemilovala bez kondomu a milovala ten pocit jeho tryskání do ní.
Když se uklidnil, ovinula se kolem něj, držíc ho tak blízko jak to bylo možné. Zhroutil se na ní, ale rychle se převalil, aby zmírnil tlak své hmotnosti. Oba byli promočení potem, horečnatí a chvějící se.
„Moje Jane.“ Řekl s takovou mírou uspokojení v hlase, že se nemohla obávat následujícího rozhovoru.
Políbila ho na rameno. „Můj Nicolai.“
Navždy.
Doufala.
„Neodcházej… musíme mluvit,“ vydechla, těsně před tím, než usnula.

23 komentářů:

  1. Děkuji Perfektní

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  3. Vřlý dík, za další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  4. Cekala jsem dlouho, ale stalo to za to, bylo to krasne

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie :D

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad!

    OdpovědětVymazat
  7. Vdaka za uzasny preklad.

    OdpovědětVymazat
  8. Skvělé, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za úžasný překlad... tahle kniha je dokonalá! :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za úžasný překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji za překlad, jsem zvědavá co bude dál.

    OdpovědětVymazat
  13. ďakujem za preklad :-DDD

    OdpovědětVymazat
  14. děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad, těším se na další kapitolu :-D

    OdpovědětVymazat
  16. ďakujem za preklad... :D

    OdpovědětVymazat
  17. Tak! A ještě jednou děkuji! Jahudka

    OdpovědětVymazat
  18. Já už se tak těšila na pokračování, díky moc za překlad.

    OdpovědětVymazat
  19. Skvelá kapitola,vdaka.

    OdpovědětVymazat