pondělí 10. června 2013

Nejtemnější rozkoš - Kapitola 9



Zatímco byl válečníkem bohů, bojoval Reyes proti nebeským bytostem, o kterých se už jen šeptá v knihách a mýtech. Kerberus – trojhlavý pes střežící brány pekelné. Chiméra – kříženec člověka a zvířete. Harpyje – napůl žena, napůl šílený pták. Vše ho zanechalo krvácejícího a trpícího. Tehdy však bolest nebyla potěšením.
Během prvních několika let ve starověkém Řecku, démon uvnitř něj vířil, tahal za nitky, vedl ho k zabíjení a mrzačení. Když lidé konečně začali boj oplácet, započala válka, která vše ničila. Ztratil končetiny, jen aby mu znovu narostly, několikrát málem přišel o hlavu. A přesto, nikdy nezažil strach silný tak, jako byl tento.
Danika bude brzy tváří v tvář Aeronovi. Muži, jehož démon ho nutil, aby ji zabil se stejným druhem přesvědčení, které trápilo Reyese. Muži, který se očividně snažil ohryzat si vlastní zápěstí, jen aby se osvobodil z řetězů, které ho svazovaly. Naštěstí se dostal jen skrz svaly, když tam Reyes a Lucien dorazili.
Ale co když bude Aeron schopen osvobodit se, když bude Danika v jeho blízkosti? Co když jeho síla exponenciálně vzroste a během mrknutí oka si zlomí zápěstí, pohne se kupředu, vycení zuby a... – přestaň!
Reyes chtěl popadnout Daniku a odnést ji z pevnosti, ale ona chtěla odpovědi, takže je dostane.
Bylo to tak jednoduché. Její přání se staly jeho vlastními.
Sestupující po schodech do nejnižšího vězení, šla Danika za ním, a Lucien ji následovat. Pohybovali se z domáckého prostředí do mírně zašlého – až k naprosto opomíjenému. Kamenné zdi se rozpadaly a podlahu pokrývaly rozbité úlomky, narážející do jejich bot. Reyes nedokázal ani říct, jestli je podlaha pod jeho nohama dřevěná, nebo mramorová, protože kameny i prach byly nahromaděny opravdu vysoko. Jeho vina se vrátila, navýšila se. Jak mohu se svým přítelem takhle zacházet?
Protože Aeron, skutečný Aeron, nechce zabít ženy. Protože Aeron toužil po smrti. Ten muž si nezasloužil, aby takto trpěl svázaný, pod zámkem, jako kdyby byl odpad. Na místě, které Anya prohlásila za ještě chmurnější, než bylo božské vězení Tartarus.
K čertu s bohy za to, že z Aerona udělali vraha a z Reyese žalářníka!
Naštěstí kolem nebyl nikdo z ostatních válečníků. Byli příliš zaneprázdnění balením a shromažďováním zásob na nadcházející cestu do Říma. Výlet, o kterém si Reyes nebyl jistý, jestli se ho bude účastnit. Chtěl najít Pandořinu skříňku a jednou pro vždy porazit lovce, ale nechtěl tahat Daniku po celém světě.
Mohla by znovu utéct. A on by ji nemusel být schopen najít. Lovci by se mohli rozhodnout, že by byla užitečnější mrtvá, a přišli by si pro ni.
Stále více a více si začínal myslet, že jeho existence závisí na té její. Nechápal to, nelíbilo se mu to, ale bylo to tak. Byl stále překvapen, že pokaždé, když se k ní přiblížil, se on i jeho démon uklidnili.
Danika zakašlala.
Zahnul za roh a hodil pohled přes rameno. Mávala si rukou před obličejem. Prach okolo vířil kolem jejích vlasů jako svatozář. Část vlasů měla stále obarvenou, ale už se odhaloval pohled na vzrušující blond. Vzpomínal si, že když ji poprvé viděl, její vlasy byly jako slunce, jasné a zářivé. „Chceš se vrátit do mého pokoje?“ Zeptal se. „Byl bych velmi nešťastný, kdyby ti bylo špatně.“
Nabídla mu přehnané zamračení, její výraz byl plný suchého pobavení. „Jen jsem zakašlala. Přežiju to. Jen jdi dál.“
Podrážděné reptání mužského hlasu se odráželo od stěn. „Nechci hrát tu hru se zápěstím a krví. Už ne. Říkal jsem ti, ať přestaneš.“
Alespoň Aeron nekřičel.
Reyes zahnul za další roh a do zorného pole mu přišla klec. Náhle se zarazil, natáhl ruku dozadu, aby Danice zabránil ho obejít. Na zlomek vteřiny zatlačily její prsa do jeho předloktí, měkké a plné, a její vlhké vlasy ho pohladily na kůži.
Spolkl zaklení; klopýtla dozadu, jako by ji někdo strčil. Celé jeho tělo bylo náhle zachváceno doběla rozžhavenými plameny. Její vůně bouře a nevinnosti mu plnila nos.
„Zůstaň tady,“ ze zaskřehotání v jeho hlasu mu bylo trapně. Nevadilo mu, když ostatní – dokonce i Danika – věděli, že po ní touží. Neexistoval způsob, jak tuto skutečnost skrýt. To, co mu vadilo, bylo, když by někdo věděl o intenzitě této touhy. Tato vědomost by mohla být použita proti němu.
„Proč nemůžu jít dál?“ Zeptala se.
Byl potěšen, když si všiml, že se její hlas třese.
„Chci ho vidět jako první, abych zjistil, jestli se jeho nálada změnila od chvíle, co jsem ho opustil.“ A zkontrolovat, zda jeho zápěstí je uzdravené a již nehrozí nebezpečí, že se uvolní – to ale Reyes už nedodal. „Jestli bude poměrně klidný, můžeš přistoupit k mřížím. Ale nijak do té klece nevstoupíš. Rozumíš?“
„Ano.“
„Můžeš mu položit otázky, ale neurážej ho a nevyvolávej v něm… Vztek.“
„Dobře! Chápu to. Držet se zpátky, zeptat se mile. Jen s tím už pohni.“
Nepohnul. Zůstal na místě. „Až ho uvidíš, neboj se. Nedovolím, aby se ti stalo cokoliv špatného.“
„Jo, a zítra budu mít už napočítáno do nekonečna. Dvakrát. Pokud se nepohneš, asi vybuchnu.“
Reyes se ohlédl na Luciena, který ho s tvrdým výrazem pozoroval. „Zůstaň s ní. Prosím.“
Nad tím Danika zavrčela. Nemyslel si, že se zlobila jen proto, že ji chtěl ohlídat a nevěřil jí, že se o sebe dokáže postarat. Skutečně dosáhla bodu zlomu a potřebovala odpovědi.
Lucien přikývl.
Reyes se k nim otočil zády. Více než toužil po dalším nádechu, se chtěl podívat na Daniku, aby ji uklidnil, utěšil. Držel ji. Ale jeden pohled na ni a on by nebyl schopen všechno tohle zastavit. Nebyl by ji schopen pustit.
V jedné ruce držel svou čepel, v druhé klíč, kterým odemkl dveře. Panty zaskřípaly, jak se kov rozešel. Zaskřípaly znovu, když za sebou zavřel. Aeron se krčil u protější zdi, ponořený do stínů. Přestal mumlat v okamžiku, kdy zahlédl Reyese.
Reyes studoval svého přítele, doufající, že najde jakousi známku po válečníkovi, kterým kdysi byl, ne jen tohoto netvora, kterým se stal. Oči – stále rozšířené a hladové. Zuby stále ostré a vyceněné. Stále to byl tedy netvor, ale přesto to byl muž, kterého Reyes miloval. Tetování, která pokrývala Aerona od vrcholu hlavy až po nohy mu byla povědomá.
Reyes nevěděl, proč se Aeron nechal tetovat barevnými obrazci věcí, které si nejspíše přál, aby už nikdy nedělal; zabíjení, mrzačení, ničení. Reyes se nikdy neptal a Aeron tu informaci nikdy neposkytl dobrovolně. Některé věci byly prostě příliš bolestné na to, aby se o nich mluvilo. To dobře znal.
„Odejdi,“ vyštěkl Aeron.
Příkaz nebyl nezřetelný, ani podbarvený hlasem démona a Reyes překvapeně zamrkal. Cožpak válečníkova krvežíznivost alespoň mírně vybledla?
„Koukám, že jsi teď při smyslech.“ Pohlédl na mužova zápěstí a viděl, že jsou z většiny uzdravené. „Byl jsi poblázněný v době, kdy jsem se s Lucienem objevil v jeskyni. Omlouvám se, jestli jsme ti ublížili, když jsme se tě sem snažili dostat.“
„Osvoboď mě. Mám nějakou práci.“
„Před dvěma týdny jsi byl vděčný za to, že jsi byl svázán. Nenáviděl jsi to, co ti bylo nařízeno udělat a prosil jsi mě, abych tě zabil.“
„Naštěstí už to tak není.“ Aeron si přisunul nohy blíž k hrudi. „Ty ženy musí zemřít.“
Ne, krvežíznivost ho neopustila. „Takže stále žijí? Všechny čtyři?“ Napětí vyzařované z Daniky ho obklopilo. Byli si vzdáleni, ale přesto cítil to rostoucí napětí.
Vina se zableskla v Aeronových očích. Vina – jak krásná, tak strašná. Krásná, protože to znamenalo, že byl Aeron stále přítomen, stále bojoval. Strašná, protože to pravděpodobně znamenalo, že jedna nebo více z žen byly pravděpodobně mrtvé.
Reyesova kůže se utáhla kolem jeho kostí, když se snažil zadržet zklamaný povzdech. Zoufale toužil po dobrých zprávách. Teď se jen mohl modlit, aby tu byly přeživší. „Aerone. Řekni mi o těch ženách.“
Ticho.
„Prosím,“ řekl, připravený žebrat, kdyby to bylo nutné.
Znovu ticho.
Ne ticho, uvědomil si o chvíli později. V pozadí se ozvalo tiché, ale hrozivé zavrčení.
„Odpověz mu!“ Vykřikla Danika.
Aeron ztuhl, dokonce i přestal dýchat. Jeho oči se zamlžili, rozzářily se rudým vztekem, který zastínil jakýkoliv náznak viny. A pak bez varování skočil vpřed. Jeho křídla vyrazila ze štěrbin v jeho zádech, černá a tenká, trhající zbytky košile na cáry tak, že se rozletěla po celé cele. Jejich hroty ostré jako břitva škrábaly do stěn.
Reyes se ani nepohnul. Aeron chtěl udeřit, takže on dovolí, aby udeřil jeho. Lepší on, než Danika.
Řetěz kolem Aeronova krku se prudce napjal, když se válečník pohnul a zarazil se centimetr před Reyesovým obličejem. Byl tak blízko, že ho pohladil vánek naplněný sírou. Byl tak blízko peklu, že bude tímto puchem nasáklý ještě několik dní. Reyes si téměř přál, aby si jeho démon nepamatoval cestu, umožňujíc mu tak pohřbít tak Aerona.
„Děvče!“ Vykřikl Aeron. Jeho ruce se obtočily kolem Reyesova krku a pevně ho stiskl. „Chceš ji.“
„Ano,“ podařilo se Reyesovi protlačit skrz zatnuté rty. „Pověz mi o její rodině.“
„Chcípni!“
„Pověz mi to.“
Slyšel Daniky zalapání po dechu. Myslel si, že slyší Luciena křičet stručné varování.
„Pověz mi to.“ Jeho slova byla sotva slyšitelná. Odhodil čepel, nechtějící ji použít proti svému příteli, aby se zachránil, a chytil Aerona za zápěstí. Pokud tohle bylo nutné k tomu, aby z Aerona získal odpovědi, podstoupí to.
Ale již příliš brzy se Aeronův stisk stával pevnější a pevnější, tvrdší a tvrdší, a bylo to tak dobré. Bolest byla tak opojná. Jeho démon spokojeně předl.
Více.
„Musí zemřít,“ zavrčel Aeron.
„Ona je… nevinná.“
 „Na tom nezáleží.“
„Jednou ti na tom bude záležet.“ Než Reyes dokázal ještě něco dodat, jeho mysl se zamlžila, závrať se přes něj přelila, jako se vlny z oceánu přelévaly přes břehy.
Musíš ochránit Daniku. Když se snažil vypáčit z Aeronova sevření, roztříštil mu průdušnici a v krku cítil tisíce bodajících jehel. Kyslík se mu nemohl dostat do plic. Krev protkaná úlomky kostí mu sklouzla do žaludku, řezající vše, s čím se setkala.
Tohle ho zabije. Alespoň na malou chviličku.
Zavřel oči blahem, ale jeho mysl křičela v popření.

***
„Pomoz mu!“ Řvala Danika na Luciena. Sevřela vězeňské mříže, když si led prorážel cestu až do její duše. Cítila větší chlad, než kdykoliv předtím. Právě teď nedokázala vidět Reyese. Ani kousek. Aeron ten bastard, ho obtočil těmi smrtícími černými křídly. „Pomoz mu.“ Nikdo z jejích instruktorů ji nepřipravil na démony útočící na jiné démony, a nevěděla, co má dělat. „Prosím.“
„Přežije.“ Lucien z opasku kalhot vytáhl pistoli, zkontroloval zásobník.
„Nikdo tohle nemůže přežít,“ řekla s pohledem upřeným na zbraň. Její první myšlenka byla, že má v úmyslu ji zastřelit. Druhá, že by to už dávno udělal, kdyby to měl v plánu.
„Aerone, pusť ho,“ řekl Lucien.
„Ne!“ zařval válečník.
Uplynul okamžik. Lucien ztuhl, zamumlal: „Co je to za věc?“ A vytáhl z kapsy kulku. Upustil smrtící kulku do komory pistole.
Danika se silně třásla, nemohla přestat. „Co když zasáhneš Reyese?“ Chtěla Reyese… co? Naživu, ano. Nezraněného, to určitě. Před dvěma týdny ji chránil, dnes na sebe zaměřil Aeronův vztek a ona ho teď ochrání. V tomto okamžiku byl jejím jediným záchranným lanem. Alespoň to si namlouvala. To musel být důvod, proč jí na něm najednou záleželo.
„Jak jsem řekl, přežije to.“
Opravdu? Byl nesmrtelný, byl to démon, ale byl zcela imunní ke škrcením a kulce? Pokaždé, když Reyese viděla, byl pořezaný a krvácel. Bylo zřejmé, že mohl být zraněn. A co když se mu Aeron pokusí utrhnout hlavu, zatímco je neschopný? Stefano jí řekl, že poprava je nejjistější způsob, jak trvale zabít nesmrtelného. Přičemž slovo „nejjistější“ znamenalo, že existují i jiné způsoby, jak je zabít.
Její divoký pohled probodával Aerona, který pravděpodobně stále držel Reyese ve smrtícím sevření. Rozzuřený válečník měl hlavu nehybně skloněnou, nevycházel z něj žádný zvuk. Ach bože. Co to znamenalo? „Jen mě nech ho rozptýlit. Dostanu ho od Reyese a ty pak můžeš Aerona střelit.“
Panty zaskřípaly, když otevřela mřížované dveře.
Lucien ji popadl za paži a zarazil ji. „Ta zbraň není na Aerona.“ Ukázal náklonem brady do rohu cely.
Danika sledovala jeho pohled. Tam v rohu, byla hubená, do pasu velká… věc. Oči se jí rozšířily šokem. Zelené šupiny pokrývaly její nahé tělo. Její zuby byly dlouhé jako šavle, sliny z nich odkapávaly, uši měla špičaté. Jasně červené oči zářily stejně, jako před okamžikem zářily ty Aeronovo, než zaútočil na Reyese.
„Pokud vím, já sem to stvoření nepřenesl,“ řekl Lucien. „Není to náš přítel.“
Co to bylo? A proč se cítila, jako by to předtím už viděla? Sledovala? Mračila se nad matoucím dováděním té věci?
„Démon,“ řekl Lucien, jako by se zeptala nahlas. Možná to i udělala. Lucien namířil zbraň.
„Nestřílej blízko Reyese,“ řekla a nadechla se.
Lucien se na ni překvapeně podíval, jako by nemohl uvěřit tomu, že brání svého věznitele. „Dám si pozor.“
Aeronovo tělo se začalo znovu třást, téměř jako by byl v křečích. Začal vrčet jako zvíře chystající se jíst. Co dělal? Pustila se mříží a nehty zaryla do dlaní. Pot jí smáčel záda, i když se třásla chladem.
Cítila se naprosto bezmocně, když tu stála a nemohla nic udělat.
Bum!
Danice zazvonilo v uších. Pod tím zvoněním však dokázala rozeznat děsivý smích. Polekaně sledovala, jak se stvoření tiskne k stěnám klece a leze až na strop.
„Hrááát. Tohle je ssssranda.“
Viděla jsem ho už předtím, pomyslela si znovu. Ale jak? V jejích nočních můrách? Oči se jí rozšířily. Ano, samozřejmě. Neustále snila o démonech a peklu, takže to byl důvod, proč jí tento tvor připadal povědomý.
Lucien připravil další kulku, znovu vystřelil.
Další smích.
Aeron se napřímil. Krev mu obarvovala ústa i ruce. Poprvé od chvíle, co ho Aeron začal dusit, se Danika podívala na Reyese a zakryla si ústa hřbetem ruky. Byl zhroucený na zemi, bez hnutí, jeho krk… byl rozervaný.
Měla by být šťastná, měla.
Ale nebyla. Slzy ji pálily v očích. Měla by toho muže nenávidět za všechno, co jí udělal. Měla, měla, měla. To slovo jí v tuto chvíli nic neříkalo. Sklonila se, obtočila prsty kolem jedné z dýk, které odcizila, nestarající se o to, že bude její krádež teď odhalena.
Aeron musí zemřít a ona bude tou, která ho zabije. Bylo to tak jednoduché. Byl to šílený vrah. Zranil Reyese – není mrtvý, nemůže být mrtvý – a chtěl ublížit i jí. Horší bylo, že nejspíše ublížil její babičce. Bylo jasné, že její rodina nebude nikdy v bezpečí, dokud on bude žít. Ano, musel zemřít. Teď, nebo nikdy.
Odhodlaná, nakonec vstoupila do cely. Lucien byl příliš zaneprázdněn snahou strefit se do démona. Opatrně postupovala kupředu. Aeronův zúžený pohled ji probodával, sledoval každý její pohyb.
„Legie,“ řekl Aeron. „Potřebuji tě.“
Šupinatý tvor mu skočil na ramena a pevně se ho držel. „Jsem tady.“ Kostnaté prsty hladily Aeronovy vlasy. Slova, kterým Danika nerozuměla, šeptal Aeronovi do ucha. Něžná slova, jemná…
Aeronovo tělo se uvolnilo, svaly již nebyly připraveny k útoku. Rudá z jeho očí zmizela.
Lucien se zastavil před mřížemi. „Daniko,“ řekl.
„Dostaň odtud Reyese. Jeho tělo neustojí další škodu.“ Danika nadále postupovala krůček za krůčkem. Když došla k Reyesovi, přikrčila se u něj. Její pohled nikdy neopouštěl Aerona, když položila prst k Reyesovo krku v naději, že ucítí puls.
Nic.
Nepropadej panice. Byl příliš důležitý, příliš silný na to, aby takhle zemřel. Nebo ne? Zoufale potřeboval lékařskou pomoc. „Luciene. Proboha, pojď pro něj.“
„Je v pořádku a já odmítám ztratit soustředění s nespoutaným démonem.“
Zatraceně! Nemohla ho tu nechat. Opravdu, ještě trochu škody a nic z něj nezůstane. Zachránit Reyese, nebo vyslechnout/zkusit ublížit Aeronovi? Nemusela si to rozmýšlet. Naklánějící se Reyesovi nad ramena, s nožem skloněným – odmítala ho pouštět – se ho pokusila odtáhnout. Až bude Reyes mimo dosah, může na Aerona zaútočit beze strachu. Ale Reyesovo velké tělo se ukázalo být příliš těžké a ona ho zvládla posunout jen o pár centimetrů, než se musela zastavit, aby popadla dech.
Aeron se napřímil, přikrčil se v kolenou, jeho ruce se zkroutily. Každou chvíli byl připravený zaútočit.
„Je to tvůj přítel,“ řekla, nutící se Reyese odtáhnout dalších pár centimetrů.
„Ale ty ne,“ odpověděl Aeron.
„Ne, já ne.“
Usmál se, zle, tajuplně. „Chceš mi ublížit, človíčku?“
„Ano.“ Nebyl důvod lhát. Pravda zářila v jejích očích, tím si byla jistá. „Chci tě zničit.“
„Zkus to.“
„Aby ses cítit lépe kvůli tomu, co mi chceš udělat? Ne, díky. Ne, dokud Reyes potřebuje pomoc. Ale jakmile ho dostanu z cely, budeš můj.“
Z nějakého důvodu se zdálo, že ho rozhovor uklidňuje stejně, jako když mu malé stvoření šeptalo do ucha. „Mám tě vyděsit?“
„Ty? Děsit mě? Už nikdy víc.“ Další centimetry. Ještě kousek a bude mít Reyesova ramena venku z cely.
„Proč si pro mě tedy nepřijdeš?“
„Rozdíl mezi námi je ten, že já se starám i o někoho jiného, zatímco ty myslíš jen na sebe.“
Okamžitě přišel o svůj úsměv. „Nemůžeš se zajímat o Reyese.“
Nechtěla, věděla, že by neměla. Ale… náhle se za ní ozvaly kroky, což ji zachránilo před pokusem vytvořit odpověď.
„Ostatní se blíží.“ Lucien se konečně rozhodl pomoci. Přistoupil k ním a chytil ji za krk dříve, než mohla protestovat proti jeho doteku. V jednu chvíli Reyese držela a v další byla v jeho ložnici.
Přepadla ji závrať. Když ji Lucien pustil, uvědomila si, že nedokáže sama stát. Svalila se, koleny udeřila o podlahu. Přikrčila se při tom pohybu, ale byla příliš rozrušená, aby cítila náraz. „Co jsi mi to sakra udělal?“
„Zůstaň tady,“ řekl Lucien.
Když bojovala sama se sebou, aby se dokázala postavit, zírala na něj. „Já ne…“
Bez dalšího slova zmizel, zanechávajíc ji lapajíc po dechu. Bastard! Nemohla, nenechá tam Reyese s tím… s tím… zvířetem. Měla jsi to zvíře zabít, když jsi měla šanci. Rozhodnutá vrátit se, se ztěžka sunula ke dveřím. Zakopávala o vlastní nohy a sotva se jí dařilo zůstat ve vzpřímené poloze.
„Říkal jsem ti, abys zůstala na místě.“
Otáčející, zažila Danika další vlnu závratě a překvapeně zalapala po dechu. Lucien se znovu objevil, stoický, nekompromisní. V náručí držel Reyese, se kterým kráčel k posteli. Opatrně položil stále nehybného válečníka na matraci. Pružiny zaskřípaly.
Danika spěchala k Reyesově boku.
„Postarej se o něj,“ pronesl Lucien s varováním v hlase.
„Já… postarám.“ Poslední slovo doprovodila povzdechem. Už zase zmizel.
Téměř vystrašená se podívat, pomalu otočila hlavu. Její oči přistály na Reyesovi a vnitřnosti se jí zkroutily. Měl tolik tváří: věznitel, zachránce, démon, muž. Ale byl pro ni stále takovým tajemstvím, tato bytost, která jí vyhrožovala smrtí, i ji před ní zachránila. A zde byl, poražený. Jeho hrdlo bylo roztrháno, jeho ohryzek byl odhalený a pošpiněný.
Jeho hruď byla naprosto v klidu.
Slzy, které jí ten den tak mnohokrát vstoupily do očí, jí konečně začaly stékat po tvářích. Jak mohl někdo tak silný být – přes vodní mlhu se jí zdálo, že vidí, jak se jeho hruď pohnula a kůže na krku se začíná pomalu zacelovat. Prosím! Ať je to skutečné.
Její ruka se chvěla, když ji položila na jeho srdce, které jí zběsile tlouklo proti dlani. Sípání jí naplnilo uši a byl to úžasný zvuk.
Byl naživu!
Vykřikla, padla na kolena. Popadla jeho ruku a cítila, jak ji jeho prsty lehce stiskly. Síla její úlevy byla strašlivá. Také nevítaná, protože to znamenalo, že nikdy nebude schopna tohoto muže zradit. Tohoto démona. Ani teď, ani nikdy jindy. Aerona ano. Sabina ano. Ale jeho ne, nikdy jeho. Ani proto, aby zachránila svou rodinu. „Jsem tady, Reyesi.“
Jeho víčka se pootevřela.
„Nesnaž se mluvit. Jsem tady. Postarám se o tebe.“ Jediným problémem bylo, že neměla skutečné lékařské zkušenosti a nevěděla, co má dělat. Potlačila bolestný smích. V této situaci už jednou byla. Ashlyn byla nemocná. Vyjednávající o život své matky, sestry a babičky lhala, tvrdila Reyesovi, že je léčitelka a vyšetřila Ashlyn tak nejlépe, jak to dovedla.
Ashlyn z toho vyšla v pořádku. Dopadne to tak i s Reyesem?
Temné duhovky jí plně vstoupily do pohledu. Nebyly zaplaveny bolestí, byly zasklené… rozkoší? Určitě ne. Jejich pohledy se srazily okamžik před tím, než zavřel oči. Její plíce vypustily povzdech.
Reyesovy rty se pohnuly, ale nevynořil se z nich žádný zvuk.
„Ubližuješ sám sobě,“ řekla. „Říkala jsem ti, ať nemluvíš. My…“
„Nevracej se k Aeronovi beze mě,“ podařilo se mu vytlačit divoká slova. „Slib.“ Jeho ruka sevřela tu její. „Chránit tě.“
Opět ji chtěl ochránit. Nebylo divu, že zničil její obranu a udělal z ní oddané štěně. „Slibuji.“

16 komentářů:

  1. Děkuji za pokračování. Je to perfektní a už se těším na další.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  3. bezva překlad, díky

    OdpovědětVymazat
  4. ďakujem za super preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc, jste super.

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. dakujem za preklad..som zvedava ako sa to medzi nimi bude dalej vyvija :)

    OdpovědětVymazat
  8. Konečně jí to došlo,díky za překlad Majka

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad,těším se na další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad. Tahle série se mi fakt moc líbí.

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem za preklad.Už sa teším na dalšiu.

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  13. vrelá vďaka za pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  14. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat