čtvrtek 27. června 2013

Nejtemnější rozkoš - Kapitola 11



Bože? Jak jsem bez toho mohla žít?
Danika si zapletla prsty do Reyesových hedvábných vlasů a pevně se jich držela, nehty zabořila do jeho hlavy. Jeho jazyk byl horký, okořeněný vášnivostí toho muže. Jeho tělo bylo na jejím tvrdé.
Z nějakého důvodu položil dlaně na postel a zvedl se tak, že se dotýkali pouze jejich ústa. Ne, ne, ne. Chtěla cítit jeho váhu, jeho teplo, jeho sílu, jeho tvrdost.
Neměla by to chtít. Nemělo by jí záležet na ničem, kromě rodiny a svobody. Ale od chvíle kdy viděla Reyese v bezvědomí, v blízkosti smrti, nebyla schopna myslet na nic kromě něj. Špatné, bylo to tak špatné. Ale jak to mohlo být špatné, když poprvé po několika měsících cítila útěchu? Jak by to mohlo být špatné, když se cítila skutečně naživu?
Jen o něco déle, pomyslela si. Jakmile zvědavost opadne, až bude nade vší pochybnost znát chuť tohoto muže – ach, bože, jeho chuť – už ji nebude ovlivňovat víc, než jakýkoliv jiný mužský, takže ho bude moci odstrčit.
Později se začne chovat jako inteligentní žena, jak ji její úžasná matka vychovala. Zachová se odpovědně a najde způsob, jak Aerona úspěšně zničit. Opustí tuto pevnost a nikdy se sem nevrátí.
„Daniko,“ zašeptal Reyes. „Anděli.“
Anděl. „Nepřestávej.“
Jeho rty byly něžné, lehké strniště ji škrábalo na tvářích. Pokaždé, když naklonil hlavu, aby do ní vnikl hlouběji svým jazykem, jí poškrábal o něco víc, čímž vysílal rozkoš dolů k jejím bradavkám a mezi její nohy.
Zasténala, nemohoucí se utišit.
„Líbí se ti můj polibek?“ Zeptal se. „Neubližuju ti?“
„Líbí se mi. Neubližuješ.“ Když mu stiskla pevné svaly na ramenou, nemyslela si, že by jí vadila trocha bolesti. Toužila po jeho kousnutí, chtěla, aby se na ni jeho tělo tisknulo. Chtěla ho uvnitř sebe.
„To jsem rád.“ Jeho jazyk jí proklouzl skrz zuby až do středu úst, hladil ji jím.
Tak dobré, pomyslela si, ale přesto potřebovala víc. Možná, že bude potřebovat všechno, co by jí mohl dát. Rozhodně potřebuje, aby se o ni třel – proč se o ni neotírá? Část její touhy začala opadávat. Proč se zdá být tak pod kontrolou? Tak… neovlivněný?
Ty otázky ochladily ty nejžhavější plameny její vášně a začala si všímat i dalších věcí. Roztáhla pro něj nohy, ale on na ni neklesl. Svírala ho, zoufalá po víc, ale on se držel zpátky, jen se jí dotýkal jazykem. Lapala po dechu znovu a znovu, ale jeho dýchání bylo stále beze změny.
Danika se zatlačila do polštářů, odtahujíc se od Reyesových úst. Pořád ještě lapala po dechu; on pořád dýchal klidně. Zírala na něj, nejistá, co si má myslet.
„Začal jsi to,“ řekla a rostl v ní hněv. Začal to, a přesto se na tom opravdu nepodílel. „Proč? A nechci slyšet žádné kecy o touze, kterou chceš ukončit. Je jasné, že po mě netoužíš.“ Jen při vyřčení těchto slov v ní narůstal hněv.
Se zamrkáním otevřel oči. Za normálních okolností byly tak tmavé, že se zdálo, že panenky pohltily duhovky. Nyní se leskly a vířil v nich vír emocí, černou lemovala rudá.
Démoní oči.
Polknula. Ta připomínka zla uvnitř něj byla děsivá. Ale přesto, její touha zůstala. Přesto její tělo stále toužilo a hladovělo. Po něm. Chtěla jen jeho. Proč?
Snažila se přesvědčit samu sebe, že je stejný jako každý jiný muž, ale povedl se jí jen přesný opak. Byl to Reyes, kombinace muže a démona, přitahující ji a odpuzující současně. Byl správností a špatností zabalenými v jednom smyslném balení, s polibky a chutí, která ji současně vynášela až do nebeských výšin a stahovala ji do hlubin pekla.
Byl v jejích nočních můrách, a přesto byl její fantazii, rozhazující pavučinu touhy na každou její buňku. Byl tím jediným, co chtěla a vším, co by neměla chtít. Poznala by ho i se zavázanýma očima, jeho dřevová vůně byla jako řetěz, který je svazoval k sobě.
Co o něm skutečně ví, kromě toho, že je posedlý démonem? Věděla, že všichni se ve srovnání s ním zdají slabí a bledí, jako povadlé karafiáty kolem osamocené, trnité růže. Věděla, že v ní nikdo nikdy nerozpoutal oheň, jako byl tento. Věděla, že jí dlouhou dobu byla zima a jen on ji je schopen zahřát.
Jistě, teplo bylo omamné a lákalo ji na tuto cestu pokušení. Ne Reyes. Ano, bude vinit teplo. Aspoň pro teď. Alternativy se příliš bála.
„Slez ze mě,“ řekla, ohromená svým klidem.
„Chci tě,“ řekl a znělo to zmučeně, jako kdyby měl pod nehty vražené nože.
„Lháři.“ Zopakovala své dřívější obvinění, zatímco mu tlačila na ramena.
Nehnula s ním. Zamračil se. „Přestaň, anděly. Nechceš, abych odešel.“
Anděl. Znovu jí řekl Anděly. A ve vězení ji dokonce nazval jeho. Snažila se proti němu nezněžnit. Muži jí dříve říkali něžnůstky, ale nikdo je nikdy nepronášel s takovým ty-patříš-mě-a-jen-mě podtónem.
„Nevíš, co chci,“ odsekla. „A já zjevně nejsem tím, co chceš ty.“ Měla bys být šťastná, ty idiote.
Hanba se rozběhla přes jeho drsné rysy. Hanba a žal. Jeho pohled jí padl na rameno, kde se její tričko odtáhlo a odhalilo pokožku. „Chci tě. Přísahám bohům, že chci.“
A jak mluvil, jeho spodní část těla se přitiskla k ní. Nebyl tvrdý. Tváře se jí rozpálily. Když se na ni poprvé položil, jeho penis byl tak tvrdý a plný, že mu napínal džíny. Jednou ji ochutnal a zplihl. To tak špatně líbá?
„Nenuť mě, abych ti musela znovu říkat, ať ze mě slezeš,“ řekla. „Nevím, jakou hru tady hraješ, ale já ti říkala, že tohle je hloupost. Já…“
„Žádná hra.“ Přerušil ji ostře.
Pokračovala, jako kdyby nepromluvil. „Musím jít zpátky do vězení a to rychle. Plýtváš mým časem. Musím si promluvit s Aeronem.“
„Za prvé, budeš mě poslouchat.“
„Reyesi. Dolů. Teď!“
„Promluvíme si, Daniko.“
Podívala se na něj. „Pokračuj v tom a já ti ublížím.“
Zavřel oči a opět skryl emoce, které se v nich objevily. Jeho časy byly jako pokyvující prsty, které ji lákaly hlouběji do světa stínů a temného svádění. „Nemůžu-nejsem…“
„Vězení. Aeron. Na ničem jiném nezáleží. Rozhovor je u konce. Polibek je u konce. Přesně jak jsme chtěli, je to za námi. Už znovu nebudu uvažovat o tvé chuti.“ Bylo smutné, že věděla, že o tom polibku bude snít po zbytek života. Bude snít o tom, co mohlo být, snít o tom, co by se stalo, kdyby ji opravdu chtěl.
„Daniko, já…“
Znovu se odmlčel a ona zažila vlnu bolestné zvědavosti. „Co?“ Srdce jí bušilo proti žebrům. „Jen to řekni, ať už můžu jít!“
Jeho oči se otevřely, sálal z nich jasný oheň. Přiblížil se, přitiskl svůj nos k jejímu. Jeho dech byl rozpálený do běla, spaloval její kůži. „Už ani slovo. Musím ti něco říct.“
Posledních několik měsíců byla její přání zcela ignorována. Její nádherný život jí byl odebrán, její existence se změnila jen na přežívání. Každý, koho milovala, zmizel. Malba – její záchranné lano, kterým se držela zdravého rozumu – byla pryč.
Nevzdá se.
„Už ani slovo, jo?“ Jsi vycvičená k boji. Víš, co máš dělat. S bušícím srdcem položila Danika dlaně na studenou matraci. Na kůži jí vyskákaly kapičky potu. Minule, když se bránila, zabila. Tentokrát bude opatrná. Nechtěla tomu muži nenávratně ublížit. Chtěla ho jen trochu zranit.
„Nikdy jsem ti to nechtěl říct, doufal jsem, že to s tebou bude jiné, ale nemůžu dovolit, aby sis myslela, že po tobě netoužím.“
Blokuj jeho hlas a hořkosladká slova. Pohni se!
„Já…“
Danika udeřila.
Se vší svou silou vystřelila dlaní vzhůru a trefila mu nos. Křach. Lup. Teplá krev se vylila, potřísnila ji. Reyes zasténal. Nezasténal bolestí, uvědomila si, ale rozkoší, přesně tím druhem, které toužila slyšet, zatímco jí jeho jazyk plenil ústa.
Šok z toho ji zamrazil na místě. Co to… do pekla?
Reyes pomalu otočil hlavu a znovu se na ni podíval. Krev už přestala téct, nos se mu srovnal a vše bylo jako předtím. Oči se jí rozšířily. Byl to nesmrtelný válečník, ano, to věděla. Léčil se rychle. Z toho ho také podezřívala po škrcení včerejší noci. Ale jak mohla předvídat tu žhavou touhu, kterou měl v očích poté, co mu zlomila nos?
Jeho penis rychle ztvrdl tak, jak po tom předtím toužila, tlačil se mezi její roztažená stehna. Jak by byl cítit, kdyby byl nahý? Polknula a Reyes si olízl rty, jako by ji najednou mohl ochutnávat.
Třes jí sjížděl po zádech. Jejich těla se k sobě tiskla, bradavky proti jeho pevnosti, měkkost proti jeho válečnické síle. Bylo mezi nimi napjetí. Na okamžik, jen na okamžik se ty pocity zdáli bolestivé a ta bolest v ní vyvolala rozkoš.
Reyes se od ní odtrhl a to temné napětí okamžitě zmizelo. Zastavil se u protější zdi, lesknoucí se hlavička jeho erekce vykukovala z okraje jeho příliš těsných kalhot.
„Reyesi,“ řekla nejistě. Znovu byla roztoužená, vystrašená a zmatená.
„Chci tě, ale nemůžu tě mít, pokud mi neublížíš.“ Zdálo se, jako by mu to drsné přiznání škrábalo krk. Hanba se vrátila. Stud. A naděje? „Mohu prožívat rozkoš pouze z bolesti.“
Pomalu se posadila, její mozek byl příliš zamlžený na to, aby jí dávalo smysl to, co se jí snažil říct. „Nerozumím tomu.“
„Včera ses ptala, jaký démon mě posedl. No, můj démon je bolest. Nutí mě toužit po fyzickém utrpení, čím více, tím lépe. Tělesné utrpení je mým jediným zdrojem rozkoše.“
Stejně jak to cítila i ona v tom jediném okamžiku.
Ne, ne jen jediném okamžiku. Pravda vklouzla na své místo a bylo to pro ni jako ledová sprcha uprostřed dokonalého dne. Už se to předtím stalo. Včera, když se probudila v Reyesově posteli. Kousnula ho a líbilo se jí to. „Může tvůj démon posednout i mě?“ Žaludek se jí zkroutil. To by nemělo být možné. Že ne?
„Ne,“ řekl, ale jeho pohled byl ostrý.
Nemysli na to. Zpanikaříš, ztratíš odhodlání. „Takže mi říkáš, že pokud chci být s tebou, musím tě mučit?“ Znovu a znovu?
Přikývl.
Vyschlo jí v ústech. Pokud by se o něj starala – pokud? – a oddala se mu, co by od ní očekával? Musela by ho škrábat a kousat? „Ostatní ženy ti ubližovaly?“
Znovu vážně přikývl.
Danika sevřela ruce v pěst, nehty se jí zaryly do dlaní. V té chvíli neměla žádný problém představit si, jak někomu ubližuje. Myšlenka na Reyese s jinými ženami jí přivodila pocit žárlivosti, jakou ještě nikdy předtím nezažila. „Fungovalo to?“
„Na chvíli. Bolest je bolest, bez ohledu na způsob.“
„Pořád…“ si užíváš s těmi šlapkami? Dodala v duchu. „Pořád hledáš takové ženy?“
„Už mnoho let ne.“
Hněv a žárlivost o něco poklesly. „Chceš, abych ti ubližovala?“ Dokázala by to?
Překvapivě zavrtěl hlavou. Tmavé vlasy se mu rozhoupaly na spáncích. „Toužím po bolesti, nebudu o tom lhát, a miloval bych, kdybys ty byla tou, která mi ji dopřeje. Ale…“ Olízl si rty, odvrátil pohled.
„Ale?“
„Nikdy bych ti nedovolil, abys mi tak ublížila.“
„Proč ne?“ Otázka z ní vylétla dřív, než se mohla zastavit. Nechtějící vidět, jak jeho rysy prosvětluje lítost, odvrátila svůj pohled z jeho tváře a zjistila, že zírá na čerstvé rány na jeho paži. Celou dobu do sebe řezal.
Třesoucí se kolem sebe obtočila ruce. To bylo to, co potřeboval – nůž ve svých žilách. Vždycky předpokládala, že je nemotorný. Nevesele se zasmála. Vůbec nebyl neohrabaný. Jak pošetilá byla.
„Změnilo by tě to,“ řekl, „a ne k lepšímu. Takhle jsi perfektní.“
Nereaguj. Ignoruj jeho slova. Tento rozhovor byl nebezpečný a na konci nic dobrého nečekalo. Buď ztratí svůj rozum a bude škemrat, aby mu mohla dát to, co potřeboval a bude znechucená sama sebou, nebo ji bude nadále odmítat a ponižovat ji. Jdi od něj pryč.
„Řekl jsi, co jsi chtěl říct. Já – musím teď mluvit s Aeronem. Vyplýtvali jsme zbytečně moc času. Musím najít svou rodinu.“
Přes jeho tvář se přelila prázdná maska.
Bolelo ji na hrudi. Pro něj? Pro ni? Pro to co mohli mít? Nevěděla. „Jaký druh člověka bych byla, kdybych nadále upřednostňovala sebe před nimi? Mohou mít problémy, mohou být vystrašené a dělají si o mě starosti.“
„Znovu s ním promluvím a ty můžeš poslouchat,“ opáčil Reyes.
„Ale…“
„Viděla jsi, jak Aeron vybuchl pouze při zvuku tvého hlasu. Promluvím s ním. Rozumíš?“
Neochotně přikývla. Informace, které mohl Aeron poskytnout byly příliš drahocenné na to, aby se o tom dohadovala. „Necháš mě jít za nimi? Pokud nám řekne, kde jsou?“
„Obávám se, že tě nikdy nebudu schopen nechat jít.“
To bylo podruhé, co to řekl, ale tentokrát ta slova zašeptal tak, že musela napnout uši. A když si uvědomila jejich význam, málem vyskočila z postele a zaútočila na něj. Jen vědomí, že by se mu to líbilo, ji drželo na místě. „Zkus mě tady držet,“ zavrčela. „Uvidíme, co se stane.“
„Nerozumíš mi. Pomůžu ti je najít,“ řekl. „A vezmi tě za nimi, ať jsou kdekoliv.“ Pokud budou naživu. Nevyslovené prohlášení se nad nimi vznášelo. „Na oplátku nezradíš mé přátele lovcům. Ani Aerona.“
Z tváře jí uteklo veškeré teplo, takže jí byla zima. Věděl to. Nejspíš to věděl celou dobu. „Já… já…“
„Nemusíš mi říkat, co ti řekli, nebo co po tobě chtěli, nebo co si jim slíbila. Nezáleží mi na tom. Kdybych to věděl, mohlo by tě to zabít.“ Otočil se k ní zády. „Souhlasíš s touto dohodou?“
Lovci jí slíbili, že ochrání její rodinu. Ale byli to smrtelníci, lidé jako ona. Nenáviděli Reyese a ostatní Lordi, chtěli se jim pomstít a udělali by cokoliv pro vítězství. Měla podezření, že by ji klidně zabili, kdyby se jim dostala do cesty.
Požádali ji o pomoc, o to aby vstoupila do pevnosti a shromáždila informace. Zatím se nechovala podle svého slibu. Nebyl na to čas a ona k tomu neměla vlohy. Reyes ji rozptyloval.
Nyní ji žádal, aby zcela změnila strany a věřila nepříteli.
„Souhlasíš?“ Zeptal se.
„Souhlasím,“ řekla, ale nebyla si jistá, zda je to pravda. Měla dnes večer zavolat Stefanovi a ona udělá cokoliv bude potřeba, využije kohokoliv, aby našla svou rodinu. Pokud by bylo nutné zabít Reyesovo přátele proto, aby je udržela v bezpečí, udělala by to.
A zničila by tím Ashlyn život. A Anye. Zvedl se jí žaludek. Bože, ta rovnice se zhoršovala každou uplynulou hodinou.
Už zjistila, že nedokáže zničit Reyese.
A bylo to tak v pořádku. On nechtěl ublížit její rodině. Nebo snad ano? Kdyby zradila jeho přátele, velmi snadno by se mohl proměnit ze sladkého ochránce na vražedného démona. Což znamenalo, že by také musel zemřít.
Sakra!
„Nezradíš nás, i když budou tví blízcí mrtví?“ Tlačil na ni.
Cožpak měla své úmysly vepsané v obličeji? Zavřela oči. „Souhlasím, jasné?“ Řekla znovu a tentokrát ji ta slova dusila. Příštích pár dnů může velmi snadno být těmi nejhoršími dny v jejím životě, můžou jí utéct všechny naděje, její rodina může být mrtvá… a mohl by být zničen i tento muž, což současně chtěla, i se toho bála.
Reyes vážně přikývl. „Tak jdeme na to.“

23 komentářů:

  1. ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. Ďaka za pokračovanie :-D Si skvelá.

    OdpovědětVymazat
  3. Uch, tak to začíná být krásně zamotané. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za pokračování.

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad! :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Skvělé, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. díky za překlad, těším se na další kapitolu. sem zvědavá jak se to mezi nimi vyřeší :)

    OdpovědětVymazat
  12. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  13. som zvedavá na pokračovanie....ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  14. Díky, díky, díííky!! :D

    OdpovědětVymazat
  15. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  16. Vďaka za preklad.Pekná kapitola.

    OdpovědětVymazat
  17. Ďakujem a teším sa na pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat