sobota 22. června 2013

Nejtemnější rozkoš - Kapitola 10




Reyes se postupně probouzel, jeho smysly byly v pohotovosti díky několika zvláštnostem.
Jednou byla tíha na jeho hrudi. Hřejivá, tak hřejivá a měkká. Byl zvyklý probouzet se volně, do chladu. Druhou byla vůně bouřky a andělského nebe, která mu naplňovala nos, smyslná a erotická. Byla to vůně, po které toužil každým vláknem svého bytí, ale i ta, která byla pro jeho klid nebezpečná. Třetí, nikdy tento ráj nechtěl opustit.
Bolest nesouhlasila.
Bolest obcházela v kleci Reyesovy mysli a řvala. Řvala tak hlasitě, že si Reyes zakryl uši. Hmotnost na jeho hrudi se posunula na stranu, přičemž si s sebou odnesla to vynikající teplo a měkkost.
Řvaní se zvýšilo a on se přikrčil.
„Jsi v pořádku?“
Hlas anděla s perfektní vůní. Danika. Z řevu se stalo jen zlomené kňourání, její bohatě zabarvený hlas uklidnil bestii.
Co v ní bylo? Co ji dělalo tak odlišnou od ostatních žen, které znal?
Ashlyn zmírňovala Maddoxovo utrpení. Anya obnovila Lucienovu touhu milovat. Obě ženy přijaly bojovníky i s tím, co jsou zač. Danika navyšovala Reyesovu bolest a šílel z ní. Nikdy by ho nepřijala. Ale i kdyby se stal zázrak a ona by ho chtěla, nikdy by s ní nebyl schopen mít sex, aby tak umožnil Bolesti zabořit do ní své drápy. Změnit ji.
Jako pár byli beznadějní.
To ale nesnižovalo jeho touhu. Znovu přemýšlel nad tím proč. Byla hezká, inteligentní a odvážná, ale takové byly i jiné ženy. Nebo ne? V tuto chvíli nedokázal myslet na žádnou, jejíž oči by ho probodávaly až do duše. Žádnou jinou, jejíž hedvábné vlasy by ho hladily tak dokonale. Žádnou jinou, která by čelila jeho smrti a odmítala utéct.
Jen Danika.
Její jméno bylo šeptané jeho myslí a on opět otevřel víčka. První věc, které si všiml, bylo ranní slunce prosakující se černými závěsy, všude malující své paprsky. To bylo dost normální. Pak se před ním objevila oslňující svatozář, prameny vlasů lechtaly jeho hruď. Měkká prsa se mu tiskla k boku.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se Danika znovu. Obavy spalovaly ty krásné oči, víčka měla na půl žerdi. Skrz štít jejích dlouhých řas viděl elektrizující zelenou, což byla najednou jeho nová, oblíbená barva. „Včera večer jsi dostal pořádný výprask.“
„Včera večer?“ Jeho hlas byl chraplavý a každé slovo, které řekl, mu surově dřelo krk. Vynikající pocit. „Tvoje vlasy.“ Natáhl ruku a vtáhl si několik pramenů mezi prsty. „Znovu blond.“
„Znovu jsem se sprchovala a barva se vymyla.“
„Líbí se mi tak.“
Vypadající znepokojeně, si okusovala spodní ret.
Jeho tělo se zahřálo o další stupeň. Ach, kdyby ho ty zuby znovu mohly okusovat. „Včera v noci?“ Naléhal.
„S Aeronem. V jeho cele.“
Vzpomínky ho zaplavily, obrázky naskakovaly jeden po druhém a on se s trhnutím vzpřímeně posadil. Vzal Daniku do vězení. Vstoupil do Aeronovi cely. Aeron vypadal provinile při zmínce o Daničině rodině, jako kdyby již jednoho z nich – nebo více – zabil. A pak ho Aeron napadl a on tu bolest miloval.
Pocit umírání vytvořil symfonii uvnitř jeho těla: tlukot jeho srdce, uhánění jeho krve, předení jeho démona. Liboval si v tom, a Danika tam byla, viděla ho, jak si užívá tak brutální čin.
Zahanben až k jádru své duše, zavřel oči, sklonil hlavu do svých čekajících rukou. Neví to, ujišťoval sám sebe. Jinak by tak klidně neseděla na posteli, nemluvila by s tebou. Křičela by na tebe nadávky jako „úchyle“ a „deviante.“
Některé ženy dokázaly přijmout jeho konkrétní druh rozkoše. Většina ne. Několik let nacházel Reyes své partnerky v BDSM klubech. V té době to byla ještě tajná místa. Soukromá. Ženám se líbilo být spoutané, mrskané bičem a on rád přinášel bolest. A když jim přikázal, aby mu ublížily, tak to udělaly ochotně, šťastně.
Ale poté, co se dozvěděl, že ženy, které si vzal do postele, propukly v násilné řádění, přestal do těch klubů chodit. Po celá staletí se spoléhal pouze na svou vlastní ruku, řezal se, zatímco pumpoval svůj penis. A pak došlo k tomu, co považoval za prozření. Ty ženy určitě byly náchylné k násilí. To byl určitě důvod, proč rády ubližovaly nevinným a bylo to jen mimochodem poté, co s nimi spal.
Takže to zkusil znovu, a tentokrát dal na Parisovu radu a zkoušel to s učitelkami nedělních škol a knihovnicemi. Zpočátku se jich několikrát zeptal, jestli by chtěly mít kolem kotníků ostruhy a koply ho s nimi do zad. Nerad na to vzpomínal. „Jsi nemocný,“ křičely některé. „Získej pomoc, ty úchyle.“
Kéž by mu dokázaly vzdorovat víc.
Zanedlouho i ony začaly toužit po bolesti. Pro sebe, tisíce dalších. Když si sám všiml hladového lesku hořícím jim v očích, přerušil všechny kontakty a doufal, modlil se, že se změní zpět v ty ženy, kterými kdysi byly. Nestalo se tak.
Jemné prsty mu přejely přes čelo, uhladily stranou jeho vlasy. Dřív ho tento druh kontaktu znechucoval. Fyzicky nic necítil, takže mu to gesto jen připomnělo, co nikdy nemohl mít. Pouze škrábání nehtů a kousance zubů ho těšily.
Tady, teď, s Danikou pořád fyzicky nic necítil, ale ten velkorysý akt ho upoutal citově a zjistil, že je to stejně lákavé, jako bodnutí nožem. Nikdy se ho takto nedotýkala.
Tvůj démon nakazí jakoukoliv ženu, po které toužíš. Mít Daniku by znamenalo zatratit její duši. Nezapomeň.
„Reyesi?“
Zamrkal, Danika se mu objevila v zorném poli. „Ano.“
„Ztratila jsem tě.“
„Omlouvám se. Jsi v pořádku?“ Zeptal se.
„Ano.“
Její ruka se od něj odtáhla a on i démon chtěli řvát na protest. Překvapeně zamrkal. Démon byl rozrušený? Chyběl mu jemný dotek?
„Byla tam… s Aeronem nějaká bytost.“
„Ano,“ Reyes přikývl. „Vzpomínám si.“
„Viděl jsi to už někdy? Víš, odkud to přišlo?“
„Neviděl, ale vím, že pochází z pekla.“ Bolest poznala svého bratra ve zlu. Reyes otočil hlavu směrem k Danice. „Nedělej si s tím starosti.“
Zbledla, její barva se změnila ve sněhově bílou. Ať už měla v hlavě jakékoliv myšlenky, nebyly příjemné. „Proč jsi s ním nebojoval?“
„Tím malým démonem?“
„Ne. S Aeronem. Viděla jsem tě s ním bojovat i předtím. Nebál ses. Byl jsi silný a…“ Polkla, jako kdyby zbytek věty bolel. „Schopný. Ale tentokrát jsi tam jen stál. Nechal jsi ho, aby ti ublížil.“
Reyes se úplně narovnal, nespouštěl z ní oči. Nohy měla ohnuté, bokem odpočívala na matraci. Svou váhu opírala o loket, vlasy byly jako nádherná hedvábná opona, která jí spadala na ramena. Pořád na sobě měla džíny. Džíny, které pro ni vybral. Cítil hrdost a uspokojení, protože strávil hodiny nakupováním s nadějí, že ji jednoho dne uvidí v tom, co pro ni vybral.
Její rysy byly tak jemné. Mohla by spadnout rovnou z nebe a on by tím nebyl překvapen. Malý, drzý nos, kulaté andělské tváře. Rubínově rudé rty, které se leskly.
Jako vždy, při pohledu na ni, ho bolelo na hrudi. Bolest to milovala, milovala bolest a ten následný dutý pocit v žaludku. Reyes se kysele usmál. Možná, že se bude na Daniku prostě jen dívat po zbytek jejího příliš krátkého lidského života. Jeho démon tak bude vždy nasycen.
Při myšlence na její smrt se bolest zhoršila.
„No?“ Řekla.
Na co se ho ptala? Přehrál si celý jejich rozhovor v mysli. Oh, ano. Aeron. Reyesovo tajemství o rozkoši. Měl na paměti jen dobré úmysly, dokud ho Bolest neovládla. „Ublížil jsem mu už mnohokrát. Dlužil mi.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Danika. „To není to, proč jsi to udělal.“
Zamračil se. Neexistoval k čertu žádný způsob, jak by mohla uhodnout pravdu. „Tak proč?“
„Chtěl jsi odpovědi. Pro mě. A myslel sis, že to je jediný způsob, jak je získat.“
Dobře, možná mohla. Až do teď si o něm myslela jen to nejhorší. Ona… mohla by vůči němu zněžnět?
„Jste s Aeronem stále přátelé?“ V jejím tónu tentokrát byla ostrost. Tolik k zněžnění.
„Ano. Jsme.“ Doufal v to. Miloval Aerona. Skutečně. Ale Danika… pořád si nebyl jistý, co k ní cítí, nebo co přesně to pro něj znamená. Věděl jen to, že by to cítit neměl.
Nemůžeš ji mít.
„Přestaň,“ řekla upjatě a odvrátila se od něj. Dívala se do stropu.
Zmateně svraštil obočí. „Přestaň s čím?“
„Já nevím. Ten záblesk v tvých očích, když se na mě díváš… znepokojuje mě.“
„Nemůžu si pomoct.“
Pauza. „Nemůže mezi námi nic být, Reyesi.“ Na konci slov se jí zlomil hlas.
„Já vím.“
Objala sama sebe. „Co tady vlastně dělám?“
„Nemohl jsem tě nechat s lovci.“ Pravda.
„Možná jsi měl.“
A v té chvíli nade všechny pochybnosti věděl, že ji Lovci požádali, aby se chovala jako Vábnička. Jeho žaludek se změnil v několik pevných uzlů, které se vzájemně utahovaly. Bude s ní muset být stále na pozoru. Vždy ve střehu. Neodhalit nic, čím by mohl zranit své přátele. Musí ji sledovat a ujistit se, že se nepokusí vpustit ty parchanty dovnitř pevnosti, nebo aby se jim pokusila říct, kam mají válečníci namířeno. A proč.
Ale nemohl ji nechat jít. Nemohl ji zabít, i když by to bylo chytré. Ačkoliv jeho přátelé se toho budou dožadovat, pokud zjistí pravdu. Měli podezření, jinak by Sabin nevlezl do Reyesova pokoje, aby ji vyslechl.
Kolik nebezpečí Reyes podstupoval jen tím, že s ní žije? Záleželo mu na tom? Já jsem takový blázen. Možná, že ji miloval.
Bolest se při tom pomyšlení závratně rozesmála, neboť láska přicházela s vlastními osobními muky. Spousta a spousta trápení. V srdci, v duši. Obojí způsobovalo příliš intenzivní bolest na to, aby odezněla.
Reyes se zamračil. „Nemluv o lovcích před mými přáteli,“ přikázal pevně.
Zasmála se. Na rozdíl od Bolesti, nebylo to závratně. V podtónu měla nucené pobavení. „Nemohla bych, ani kdybych chtěla.“
„Proč?“
„Odešli.“
Jeho zmatenost se proměnila v hněv a vyskočil na nohy. Kámen byl proti jeho chodidlům studený. Přešel ke skříni. „Kdy?“
„Dnes ráno.“
„Všichni?“
„Až na toho, který se jmenuje Torin. Možná i několika dalších. Nedokážu si tvé přátele zapamatovat.“
Pozastavující se u rámu dveří, si Reyes promnul kořen nosu. Dříve by byl zuřivý za to, že ho nechali tady. Ale teď se zdálo, že to, co cítil k Danice, bylo ještě silnější, než jeho touha najít DimOuniak.
„Přišli pro tebe. Když viděli, že se stále zotavuješ, řekli mi, ať ti vyřídím zprávu.“
Sval pod každým okem sebou škubal, když se otočil a podíval se na ni. „No? Doruč ji.“
Danika zvedla bradu. Byl to pohyb vzdoru, a jak si všiml, používala ho často, připravená bojovat. „Ten se jménem Sabin mi řekl, ať ti vyřídím, že se máš přestat chovat jako děvka a vykonat svou povinnost. Co je v Římě? Někdo zmiňoval chrám.“
Reyes ignoroval její otázku a shlédl dolů sám na sebe, aby skryl záblesk vzteku, o kterém si byl jistý, že mu září v očích. Jeho zbraně již nebyly připoutány k jeho kotníkům a stehnům, ale stále na sobě měl džíny. Rozepnuté. I když se mu líbila myšlenka na to, jak ho Danika svléká, nelíbila se mu představa o tom, že by si mohla vzít jeho zbraně.
Nenáviděl, že spal jako zabitý. Nemusela dělat vůbec nic – nebo mohla udělat cokoliv - a on by o tom nevěděl. Zamračil se a rychle zapnul džíny, než se otočil zpět ke své skříni. Vytáhl sametem potaženou skrýš svých zbraní a nožů, aby se ujistil, že jsou na místě. Dobře. Nebude ji muset prohledávat.
„Nekradla jsem od tebe,“ řekla ostře.
„Dobře.“ Ne. Že by jí věřil. Bral do rukou jednu zbraň po druhé, kontroloval jejich komory. Nabité. Bude muset být opatrnější, když s ním žije Danika. Nemohl držet své zbraně v pohotovosti. Jeho zamračení se prohloubilo, když si dal svoji poloautomatickou zbraň do pouzdra na zádech a otočil se k ní.
Ostražitě se na něj dívala a byla bledá jako sněhová královna. Bolest se vrátila do jeho hrudi a on se kousl do tváře. Bohové by měli být potrestáni za to, že darovali jediné osobě tolik krásy.
„Jdeš někam?“ Zeptala se.
„Možná.“ Pohledem přelétl zeď. Chyběly tam dvě dýky, i když vynaložila veliké úsilí, aby po nich zakryla stopy posunem zbraní, které je obklopovaly.
Neměl jí to za zlé, ani si je od ní nevezme. Byl překvapivě… vzrušený myšlenkou, že je tato žena ozbrojena. Idiote. Nejspíš chtěla, aby jeho krev tekla po podlaze, odkapávajíc mezi kameny.
Při té myšlence se zachvěl. Musela by ho bodnout, aby prolila jeho krev a jen bohové věděli, jak dobré by to bylo. Kdyby tě chtěla mrtvého, odřízla by ti hlavu už minulou noc.
„Proč jsi neutekla, když jsi měla šanci?“ Zeptal se.
Praštila se rukou o čelo a padla na polštář. „Nevím. Jsem pitomec.“
„Proč jsi mi neublížila?“
„Znovu, nevím. Jasné? Jsi zatracený nepřítel. Měla bych být schopna ti bez problémů proříznout krk. Jsem na to trénovaná, víš?“
Zamrkal. „Na to, abys mi prořízla hrdlo?“
„Ano. Chodila jsem na lekce. Ne jen sebeobranu, ale na lekce, kde tě učili, jak se zbavit svých nepřátel.“ Oprášila si z nohy smítko. „Už nikdy nebudu znovu bezmocná.“
Pomohl jsem zničit její nevinnost a to jsem se jí ani nedotkl. Jak ostudné.
Reyes se opřel ramenem o skříň. „Nebuď na sebe příliš naštvaná. Možná, že jsi prostě nemohla ublížit muži v bezvědomí. To je čestné.“
„Ano, ale ty nejsi člověk.“
Ne, není. Byl démonem a to připomenutí ho bodlo. Dost na to, aby ho to přimělo k následujícím slovům. „Jsem vzhůru. Zkus to teď.“
„Jdi do prdele,“ odsekla.
„Zkus to.“
„Jdi k čertu.“
„Zkus to, Daniko. Dokaž si, že mě dokážeš přemoci.“
Její pohled k němu vystřelil jako dva laserové paprsky, které pronikly kůží až na kost. „Abys měl šanci ublížit mi? Ne, děkuju.“
„Nepohnu se. Máš mé slovo.“
Opřela jazyk o horní patro úst a mlaskla. „Chceš, abych ti ublížila?“
Znělo to nevěřícně, ale on si uvědomil, že je to přesně to, k čemu ji tlačil. Chtěl, aby vyskočila z postele a zaútočila na něj. Chtěl mít její nehty hluboko v kůži, zuby znovu na svém krku. Chtěl bolest. Od ní. Pouze od ní.
Chtěl rozkoš a tohle byl jediný způsob, jak ji mohl dostat. I když by neměl být takový hlupák. Ale její nevinnost už byla pryč. Co na tom, když zajde trochu dál?
„Jestli mě nehodláš napadnout, tak mě polib,“ řekl. Třásl se, jeho potřeba byla příliš silná na to, aby ji popřel. Pokud nemohl mít bolest, po které toužil, vezme si něco jiného. Pochyboval, že ho to nasytí, ale bylo mu to jedno.
Zalapala po dechu a on si nebyl jistý, jestli to bylo hrůzou… nebo očekáváním. Pak viděl, jak jí ztvrdly bradavky, a věděl. Očekávání.
Cítil, jakoby mu na hruď tlačily ocelové tyče. „Polib mě,“ řekl a ta slova byla tak tichá, tak potřebná, že je sotva mohl slyšet.
„Jdi k čertu,“ opakovala, dívajíc se na jeho rty. Nicméně tentokrát v jejím hlase nebyl žádný vztek. Pouze hustá touha.
„Jestli ke mně nepůjdeš, mohl bych jít já k tobě.“
Neprotestovala. Na její delikátní pokožce se objevila husí kůže, její dech byl mělký a puls na krku jí divoce bušil. A přesto v hloubi své duše tušil, že pokud ji políbí, bude ho za to nenávidět. Ještě víc, než už ho nenávidí teď. Nechtěla ho chtít, styděla se za to, že je přitahována ke svému únosci, jednomu z mužů zodpovědných za současné nesnáze její rodiny.
Přesto se přistihl, jak postupuje směrem k ní.
S trhnutím se posadila, v očích měla paniku. „Proč to děláš?“
Chtějící získat zpět svou kontrolu, se zastavil ve středu místnosti. Na hrudi ho začalo znovu bolest, Bolest hltala a vychutnávala si každý záchvěv. „Musím to vědět.“
„Co? Co musíš vědět?“
„Jak chutnáš.“ Další krok.
„Co se stane, až to budeš vědět?“ Zachraptěla.
„Přestanu být zvědavý. Přestanu o tobě každou noc snít, přestanu na tebe myslet každou minutu každého dne.“ Další krok. „Myslím, že tě to taky zajímá. Myslím, že o mně sníš a přemýšlíš. Nenávidíš se za to. Nenávidíš za to i mě, ale nemůžeš přestat.“
Zavrtěla hlavou, sluneční vlasy jí létaly kolem ramen a hladily její elegantní krk. Chtěl být tím, kdo se jí dotýká, lechtá ji. Chtěl jí dát rozkoš, i když cítil, že už není sám sebou.
Konečně si přiznal pravdu. Byla odlišná od ostatních žen, které znal. Zatímco ony byly živými bytostmi, nebyly plně naživu. Danika ano. Byla ztělesněním života a vitality. Možná, že pro jedinou požehnanou chvíli by mohl nasát tu životní sílu a našel by rozkoš v příjemných věcech. Možná, že ho obdaruje uvolněním – bude bez bolesti, utrpení a muk. Jen jedinkrát.
„Nechci tě,“ řekla přiškrceně.
„Lhářko.“ Když tohle neudělá, bude tím kdyby pronásledován po zbytek věčnosti.
Ještě dva kroky a byl u matrace. Neutíkala pryč. Přitáhla si kolena k hrudi a objala nohy. Těmi drobnými bílými zuby si okusovala spodní ret.
„Jak už jsem řekl předtím, mohla jsi tento dům, tento pokoj opustit, ale neudělalas to.“
„Okamžik šílenství.“ Její oči mu přejížděly po tváři. Co hledala, to nevěděl.
„Mnoho okamžiků. Spal jsem celé hodiny.“
„No a co? To neznamená, že tě políbím. To neznamená, že chci, abys na mě položil své ruce, že tě chci kůži na kůži.“
Sladké nebe. „A co to tedy znamená?“
Její svěží rty se pootevřely a přejela přes ně jazykem tak, že se leskly vlhkostí.
„Nemáš co říct?“ Pomalu, pomaličku se skláněl.
Pomalu, pomaličku si lehala, aby mezi nimi a jejich ústy položila větší vzdálenost. Když její záda padla na matraci, neměla kam jinam utéct. Avšak neodvrátila se, nenaléhala na něj.
Nakonec byl jen o milimetr daleko. Opřel se dlaněmi po jejích stranách. Prameny vlasů hladily jeho kůži jako dráty proti rozvaděči. Bohové, to utrpení. Bolest z toho, že je fyzicky tak blízko s vědomím, že polibek je to jediné, co mohou sdílet…
Víc, škemral jeho démon. Prosím, víc.
Reyes byl tvrdý jako skála, každý jeho nerv byl probraný k životu. „Co to tedy znamená?“ Trval na svém.
„Příliš mluvíš.“ Danika se na něj mračila, oči měla nelítostné stejně, jako tón. Požadující. Toužící. „Udělej to. Ať to máme za sebou. Ať to skončí.“
Přál si, aby to bylo tak jednoduché. Udělat to a nikdy na to znovu nemyslet. Nikdy to znovu nechtít. Nikdy znovu nechtít ji. Možná na ni i zapomenout, aby až ji Aeron dostane, to bylo Reyesovi jedno. Nebude si přát sám zemřít.
„Na co myslíš?“ Zeptala se Danika, tentokrát tiše.
Bohové, byla krásná. Dokonce, i když byla vzhůru, vyzařovala takovou krásu, že ho bolelo dívat se na ni. Řasy měla dlouhé, husté a vedle pravého obočí měla pihu.
„Roz-rozmyslel sis to s polibkem?“
„Ne.“ Jak by mohl, když po tom toužil více, než po zítřku? „Nemusela bys mi dát další šanci. Chci si vychutnat každý okamžik.“
„Pokud se chystáme být blázni, tak ať už to máme za sebou. Vychutnávej si později.“ Zřejmě ji nebavilo čekat na něj, když se zvedla k jeho obličeji a stáhla ho k sobě. Padl na ni a jí uniklo vydechnutí. Zhluboka se nadechl, přičemž v každé molekule vzduchu do svých plic vtahoval její podstatu.
„Nic to neznamená,“ řekla.
„Méně než nic,“ zalhal.
„Budu se za to nenávidět později.“
„Já už se nenávidím teď.“ Otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale on se sklonil a spolkl její slova.

28 komentářů:

  1. Parada, děkuji za další překlad.

    OdpovědětVymazat
  2. děkuji perfektní

    OdpovědětVymazat
  3. děkuju za překlad:) těším se na pokračování:) G

    OdpovědětVymazat
  4. Konečne sa medzi nimi miečo udeje... Vďaka.

    OdpovědětVymazat
  5. chudáček Reyes, no myslím, že si ale ještě užije spoustu "srandy" díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Hezký,díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  7. dakujm...ten zaver bol taaak sladky :D

    OdpovědětVymazat
  8. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Díky moc za překlad :-D

    OdpovědětVymazat
  11. díky za překlad:-)

    OdpovědětVymazat
  12. Pěkné, děkuji za překlad, jsem zvědavá jak se jim bude ten polibek líbit :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Děkuji za krásný překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. Moooc hezky, děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Nádhera prosím co nejrychleji další kapitolu nemůžu se dočkat :D

    OdpovědětVymazat
  16. děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  17. super kapitola, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  18. Díky, díky, parádní překlad.

    OdpovědětVymazat
  19. Krása,díky za preklad.

    OdpovědětVymazat
  20. Skvělé,děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  21. no konečne sa pohli trošku dopredu.....ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  22. sakra, :O)ty teda víš, kdy skončit

    OdpovědětVymazat