čtvrtek 13. června 2013

Na lovu - Kapitola 3






Vasili zůstal ve svém válečném stanu ještě dlouho dobu po tom, co Rose zmizela. Dvanáct hodin. To byl čas, kdy zde mohl Cestovatel zůstat, než ho jeho svět vycucl zpátky – pokud nebyl k někomu zde připoutaný a vracel se na vlastní pěst. Pak se mohl rozhodnout, jak dlouho tu chce zůstat.
Zůstala by?
Zhluboka se nadechl. Ucítil vůni růží. Růže, jako její jméno. Orosené, neposekané. Neočekávané.
Krásná žena. Hloupá žena. Neměla nejmenší ponětí o nebezpečí, ve kterém se ocitla.
Měla zemřít, jako špión, což se první noc domníval, že je. Špión jednoho ze tří království z okolí. A taky by za to trpěla. Ale Vasili vedl tábor a to mu dávalo tu čest, zabít špióna osobně. Jeden pohled a věděl to. Žádný špión. Cestovatel.

Kdyby si jeho muži uvědomili pravdu, smrt pro špióna by v porovnání s tím byla pouze předehra. Ale na rozdíl od Vasiliho, nestrávili většinu času lovením Cestovatelů. Jejich vyvražďováním. Většina Cestovatelů byli muži a to bylo to, co jeho lidé očekávali. Ale občas přišla i žena. Rose byla příliš bojácná na to, aby byla špión, když uviděl její divoký a zmatený výraz v jejích očích. Mnoho Cestovatelů zemřelo s mečem v hrudích se stejným pohledem.
Hlupák. Měl Rose zabít sám. Kdokoliv jiný by to udělal.
Cestovatelé se narodili ve svém světě, ale byli vázáni jedním dnem v roce k tomuto, přesně jak jí řekl. Proč? To nevěděl. To, co věděl, bylo, že Cestovatelé byli jediní, kteří se dokázali pohybovat mezi světlem – v jejím světě; a temnotou – v jeho světě.
Před několika desítkami let, jeho lidé Cestovatele vítali. Dávali jim jídlo, přístřeší a ochranu. Poté byli odvezeni ke králi, který doufal, že se dozví, jak by mohli jeho lidé cestovat do jiného světa. Ale hodně Cestovatelů se zde zavázalo a rozhodlo se zde zůstat. Nikdy se ale nedokázali zbavit strachu z monster a tak se je rozhodli zničit. A tak začalo hledání Cestovatelů, budování armády, plánování jak sesadit královskou rodinu. Vasiliho rodinu. Jako kluk viděl, jak jeho matka, otec, tři sestry a jeden z bratrů zemřeli kvůli zbraním a bombám. On a Jasha, jeho nejmladší bratr, jen taktak unikli živí.
Cestovatelé ale za své zločiny nikdy nezaplatili, ale stejně jako Rose, se jednou za rok vrátili. I když byl Vasili korunován na krále Severní oblasti, hned po otcově smrti, většinu času strávil hledáním a vražděním Cestovatelů. Spíš vraždil, než vedl svůj lid.
Ačkoliv už dávno potrestal ty, kteří mu vzali rodinu, noví přicházeli. Dál je lovil. Ale i když se naučili velmi dobře skrývat, vždy je našel. Nebo si to aspoň myslel.
Rose by možná nikdy neublížila jeho rodině, ale byla jednou z nich. Věří, že našla další jako je ona, které on nenašel. Co když se snaží udělat znovu to, co před lety? Co když spolupracují, aby ho mohli zničit?
Ano, měl ji zabít. Ale když ji poprvé potkal, pomyslel si, že ji využije proti nim. Může se dozvědět kolik jich je, kam budou cestovat, kam cestovali, jejich silné stránky i slabiny. Ale při jejich druhém setkání mu nic neřekla. A on jí neublížil.
Těšil se na jejich třetí schůzku, ale ne proto, aby se od ní něco dozvěděl, ale aby ji viděl.
„Jsem víc než hlupák,“ zamumlal.
Nechal své muže postavit tento stan v lesích na území jeho království. Na cestě sem byl přepaden. Boj začal – zatracený král Greer z východního království – a skoro nestihl do stanu dojít včas. Rose se mohla objevit kdekoliv, klidně před jeho muži. Musel by ji zapřít. Poslal by ji na smrt a jeho otázky by nebyly zodpovězeny. Otázky, se kterými se nedalo obchodovat.
Jak moc se změnila? Jak by reagovala? Co by mu řekla? Stejně jako stříbro zářící v jejich očích a jiskra jejího temperamentu. Čas ji měnil, přidával další ladné křivky na její tak už dokonalé tělo.
Naštvala by se na něj, vzdorovala by mu, vzepřela by se mu, a ano v jejích očích byla jiskra.
Jeho zanedbané tělo zareagovalo. Chtěl ji ochutnat a dotýkat se. Příliš mladá, připomenul sám sobě. Znovu a znovu. To ale nezastavilo jeho myšlenky před křičením. Moje. Nebezpečí pouta, dobře to věděl, nebylo to její přitažlivostí. Ačkoliv byla. Atraktivní. Bože, ona je sexy. Byla tak měkká pod jeho rukama, její výška dokonale seděla k tvaru jejího těla. Políbila by ho? Byl rád, že to nezjistil. Sex s Cestovatelem – přes to by se nepřenesl.
Měl ji zabít, pomyslel si znovu. Místo toho, zkoušel její sílu, vytrvalost, bojové schopnosti. Dokonce ji naučil lépe bojovat. Přemýšlel, jak lidé budou reagovat na její původ, pokud to ovšem někdy zjistí. Nebude tu, aby ji věčně chránil. Přemýšlel, jestli se někdy rozhodne tu zůstat, musí být připravena na jeho lidi.
Co to s ním je? Žít tu? Nemůže tu žít. Lidé nenávidí její druh. A kdyby to Jasha zjistil… Vasili si povzdechl. Ten by se s tím už vůbec nesmířil. A co je horší, ta bolest, že zklamal svého bratra, by ho zabila.
Jako by v myšlenkách povolal svého bratra, ten vešel do stanu. Jeho pravá ruka Grigori, šel s ním. Oba byli oblečeni v šatech válečníka – kožené brnění, kalhoty a dlouhý plášť. Vysoké boty s dýkami ve špičce. Oba muži byli mokří.
Jasha byl méně… Vasiliho otrlejší verze. Vlnité černé náhodně rozházené vlasy, fialové oči, vysoký, svalnatý. I když jeho prvotní instinkt byl zabíjení – stejně jako Vasiliův – byl méně schopný v boji s mečem. A nebyl o nic méně krutý, když byl podrážděný. Vasili si byl jistý. Miloval svého bratra víc než kohokoliv nebo cokoliv. Chtěl, aby se bratr o sebe dokázal postarat. Trénoval svého bratra přesně, jako trénoval Rose: bez soucitu.
„Tak tady jsi,“ řekl Jasha s úšklebem. Mluvil v drakištině, jejich jazyku, a Vasili udělal bezmyšlenkovitě to samé. Stejně jako mluvil anglicky na Rose.
„Rušíme snad?“
Vlastně, v to doufal.
„Vůbec ne,“ odpověděl normálně.
Obličej jeho bratra ztuhl, „Slyšeli jsme ženské vrnění a sténání. Což znamená, že po celoročním celibátu, náš král konečně projevil zájem o ženy. Kdo to je? A ještě důležitější, kde je?“
„Dávno pryč,“ odpověděl pravdivě. A byla to… nelibost v jeho hlasu? Protože tu nezůstala? Vlastně, on nechtěl, aby zůstala. Po tom, co jí tak hloupě řekl, jak se k němu dostane – po té, co šel tak daleko, aby se s ní zde mohl ukrýt, daleko od paláce – vše, co chtěl, byla její nepřítomnost. Žádné otázky.
Stiskl ruce v pěst. Co by udělal, kdyby se objevila přímo před jeho bratrem? Co by udělal, kdyby se objevila přímo uprostřed bitvy? Hlupák, hlupák, hlupák, pomyslel si znovu. Nejdřív měl myslet a pak něco říct.
A teď si přeje, aby se objevila ještě před svými narozeninami. Kdyby se prali, škádlili… dotýkali…krev…teplo…
„Měl bys ses cítit trapně, že to skončilo tak brzo.“ Řekl Grigori jako naprosto sebevědomý muž a zkřížil ruce na prsou. „Kdybych to byl já, křičela by moje jméno.“
Dvanáct hodin je málo? Co to ten Grigori se ženami provádí? Jako obyvatel tohohle světa, byl Grigori byl monstrum. Měl velké, ostré, otrávené rohy na holé lebce, černě diamantovou kůži, drápy, tesáky a rudě žhnoucí oči.
Ostatní tři království považovala monstra jenom za postradatelné vojáky. Otroky. Nedůstojné. Vasili se nikdy takto nechoval. Respektoval loajalitu a sílu, to bylo přesně to, co monstra měla.
„Když je utaháš, tak se nikdy nevrátí pro víc.“ Řekl Vasili svému oblíbenému válečníkovi.
„Ty moje se vždycky vrátí.“
Ne, že by je přivítal. Když skončil, udělal to samé.
Měl by to s Rose konečně vyřídit.
„A já bych si přál, aby aspoň jedna přišla,“ Jasha zamumlal. Jeho tvář zrudla, když si uvědomil, co vlastně přiznal.
Vasili poplácal bratra po ramenu. Jeho jednoduché způsoby mu nepřinesly zrovna náklonnost žen z jejich království. Není tomu tak. Teď už ne.  Jasha byl stydlivý a v přítomnosti něžného pohlaví většinou blábolil.
Když dosáhl konečně dospělosti, ženy jej chtěly a horečnatě se na něj vrhly. Ale on měl potíže s nimi pořádně mluvit, nekontrolovatelně se potil a díval se jim většinou na nohy. Škádlily ho a to jeho plachost ještě zhoršovalo. Teď se jim vyhýbal.
„Můžeš mít jakoukoliv ženu. Jenom musíš přestat před nimi utíkat. Možná tě jenom kousnou, když se jich hezky zeptáš.“ Zasmál se Grigori.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Jasha odmítajíc Grigoriho škádlení. „Ta, se kterou si tu dnes byl.“
Nezdálo se mu nebezpečné odpovědět a tak řekl: „Rose.“
„Rose?“ Jeho bratr se začal dusit bublavým smíchem.
„Co je? Je to skvělé jméno.“ Zavrčel a procházely jím proudy vzteku. Rose je nepřítel. Kdokoliv si z ní může dělat srandu. Obzvlášť jeho vlastní bratr.
„Jo, ale Rose? Jako to tetování, co sis nechal udělat minulý rok?“
Sevřel čelist tak bolestivě, že se bál, že by mu mohla prasknout kost. „Ne, takhle ne.“ Odpověděl a slova zněla tak surově, jako by je tlačil přes mlýnek na maso. „Vůbec ne.“
Nevěděl, proč si to tetování vlastně nechal udělat. Nechtěl rozebírat, co dřív chtěl a co chce teď. Věděl jenom, že když se podíval na noční růži (Rose = růže), chtěl se usmát.
„Znáš ji už dlouho?“ zeptal se Grigori, stejně jako by se rád zeptal Vasili Rose. Ale určitě by nebyl tak nepříjemný.
„Ale přesto ses o ní nikdy nezmínil.“
„Musel se bát, že jeden z nás mu ji přebere.“ Řekl Jasha s tajemným pokývnutím.
Než stihl Vasili jakkoliv odpověď, i když nevěděl, co na to říct, přerušil ho Grigori.
„Není divu, že jel ze svého teplého, vyhřátého paláce až sem. Stýskalo se mu po jeho přítelkyni.“ Řekl Grigori a posměšně zavrkal. „Chudáčku.“
Jasha si pohladil dvěma prsty své vousy. „Asi musí být hodně ošklivá, když ji před námi skrýváš. Nebo snad je příliš dokonalá a náš chudáček nám ji nechce ukázat.“
Vasili se cítil ve výhodě. Nikdo jiný je neviděl někoho takhle škádlit. Pro zbytek světa byl Grigori vrčící zvíře, příliš divoký a těžko ovladatelný; a Jasha zase příliš tichý a uzavřený.
Nechali si pro něj své kouzlo, jako by byl pro ně něčím zvláštním, a byl za to rád. Byli nejdůležitějšího součástí jeho života. A proto mu nevadilo jejich škádlení. Moc.
„Tak, co tu děláte?“ zeptal se jich a přerušil tak jejich klevetění. Zasmáli se.
„Musíme mu najít někoho nového,“ Grigori pokračoval směrem k Jashovi, „tahle by zřejmě nezmírnila jeho celoroční výbuchy.“
Víc hlazení na vousech, „Snažili jsme se, posílali jsme mu ženu za ženou a on je posílal zpátky se slzami v očích.“
„Na něco jsem se vás ptal.“ Řekl s povzdechem.
Ale oni stále pokračovali.
„Možná, bychom se měli poptat po okolí,“ řekl Jasha, „co ostatní ví o téhle Rose. Kde bydlí a proč opouští svého přítele ve špatné náladě.“
Grigori si promasíroval zátylek, „Měli bychom ji poučit o tom, jak se chovat ke králi. Nejlépe učím, když jsem nahý.“
Oh, ne, ne, ne. Nemůže je nechat, aby se ptali na Rose. A taky si nedokáže představit Rose a Grigoriho v posteli. Ne s pěnou v ústech. „Proč. Jste. Tady?“
Konečně. Oba se na něj otočili. K jeho podráždění se oba na něj i zašklebili.
„Slyšeli jsme o přepadení,“ řekl jeho bratr a poplácal ho po zádech, „Přišli jsme ti nabídnout pomoc.“
„Jako kdybych neuměl zvládnout pár nepřátelských vojáků.“ Greer, král sousední říše, chtěl Vasiliho území a neustále na něj útočil v různých časech a pokaždé jinde.
„Poslal jsem je zpátky svému pánovi. Bez hlav.“
„To bude asi důvod, proč se ti nepodařilo uspokojit tvoji Rose.“ Řekl Jasha, „Moc se tě bála a proto si to neužila.“
„Určitě ne. To by znamenalo, že ho odmítla a můj bratr by byl první, kdo by říkal jak je neodolatelný.“
Dost. „Pojďme se vrátit do paláce. Mám chuť na večeři a chybí mi i koupelna.“ A žena, její vždy měkké tělo, ale nemohl ho mít teď. Dokud se Rose nevrátí.
Příliš mladá, sakra! Je jí teprve devatenáct a mu třicet tři. Ještě před dvanácti měsíci byla malá šedá myška. On je lev po celý svůj život.
Jedna jeho část si přála, aby ji mohl následovat do jejího světa, a tam, kde by ji mohl mít bez spousty starostí. Nikdo by je nerušil, nikdo by jim nevyhrožoval, žádná bolestivá minulost. Nenáviděl tuto část sebe samotného. Tohle je jeho domov. Neměl by odcházet za žádného důvodu.
„Podívej se na sebe. Tak nečekaně vážný.“ Řekl Jasha, „Měl jsi pravdu, Vasi. Je čas vrátit se do paláce a nakrmit tě. Chci mého hříšného bratra osinu-v-mém-zadku zpátky.“
Ušklíbl se a dovolil jim, aby ho vyvedli ven, voda z louží mu stříkala na nohy.
Jak dál padal déšť z potemnělé oblohy, nasedl na koně. Spousta monster a lidských stráží čekala venku, zajišťujíc ochranu, aby se nikdo bez svolení nedostal do stanu. Kromě Jashi a Grigoriho. Vždy si dělali to, co chtěli.
„Nechte tu stan,“ nařídil jim, „a jděte domů.“ Není žádný důvod, aby je nechával tady v dešti.  Ne když se v tomto ročním období déšť kolikrát vůbec nezastavil. A příkaz neměl také nic společného s udržováním úkrytu pro Rose, kdyby se náhodou vrátila neočekávaně. Samozřejmě.
Když bylo o vše postaráno, pobídl zvíře k pohybu. Trochu doufal, že ho někdo večer přepadne. Měl chuť na nějaký boj. Něco, cokoliv, kdo by uvolnilo napětí, které se uvnitř něj svíralo. Přesto, v hloubi duše věděl, že je jenom jedna věc, která by dokázala uvolnit jeho napětí, a tu uvidí až za rok.

22 komentářů:

  1. Jeej, ďakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  2. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Uau, díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad... :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji, ale honem dalsi dil jsem napjata :) jak to bude pokracovat

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad, líbí se mi to čím dál víc.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za kapitolku. Moc se mi líbila.

    OdpovědětVymazat
  8. Super, moc diky :-)

    OdpovědětVymazat
  9. skvelá kapitola :D ďakujem za preklad... :)))

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za kapitolku....

    OdpovědětVymazat
  11. Konecne aj nieco a tom neznamom-teda Vasilim. Tesim sa na pokracovanie.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky za překlad.Je to moc pěkné.

    OdpovědětVymazat
  13. ďakujem za preklad :) .... snad to Vasili vydrzi :) jane

    OdpovědětVymazat
  14. tato kniha je kazdou kapitolkou stale viac zaujimavejsia ;-)
    dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  16. Ďakujem za preklad :D

    OdpovědětVymazat
  17. Moc děkuji za překlad. K.

    OdpovědětVymazat
  18. No, tady už z něj takový strach nešel :-). HankaP

    OdpovědětVymazat