čtvrtek 6. června 2013

Na lovu - Kapitola 2




O rok později…

Přesně pět minut do půlnoci.
Rose seděla na kraji své postele a zírala na hodiny položené na stolku. Projela jí vlna děsivého očekávání. A vzteku – tolik vzteku.
Stane se to, nebo ne?
A bude tam on, nebo ne?

Uběhlo již dvanáct měsíců od chvíle, co poznala Vasilia, a měla dost času na to, aby o něm měla přehnané představy, či ty nejhorší. Dívala se na něj romanticky a urážlivě. Měla dost času na to, aby přijala to, co se stalo, a ujasnila si, co se nikdy nemohlo ve skutečnosti stát.
Po jejich rozhovoru musela upadnout do hlubokého spánku, protože se probudila až v nemocnici, omámená, zmatená, její rodiče byli zoufalí. Protože nereagovala na jejich ranní volání a následné klepání, rozhodli se zavolat 155. Lékaři tvrdili, že se předávkovala, ale nebyli schopni určit, jakými drogami. Zřejmě jí Vasilij hodil něco do pití, které ji přinutil vypít.
Ten hajzl.
Čtyři minuty.
Té noci se s ní něco stalo. Kromě předávkování. V následujících týdnech se snažila vrátit zpátky do života. Snažila se zapomenout. Až na to, že se vše změnilo. Byla podrážděná, hladová a cítila nesnesitelnou bolest. Nemohla se soustředit ani spát. Její rodiče se s ní snažili mluvit a poprvé je odmítla. Ale nakonec ji zlomili a ona jim řekla, co se stalo. Řekli jí, že měla halucinace, ale ona trvala na svém. Ptali se jí, jestli se jí to nezdálo, ale ona opravdu trvala na každém detailu.
Zavřeli ji do psychiatrické léčebny.
Po svém propuštění začala hledat další lidi jako je ona, ve snaze dokázat, že je zdravá. To, co našla, ji šokovalo. Zkušenosti dalších lidí jako ona byly stejné. I popis onoho světa – Noční můra, tak mu říkali – byl stejný. Někteří lidé dokonce „překročili“ a nikdy se nevrátili, jak jí bylo řečeno, a ostatní Cestovatelé předpokládali, že je zabila monstra. Což byl důvod, proč se někteří snažili zničit „narozeninové pouto“. Zatím bez úspěchu.
Strávila tolik času hledáním, že se jí nepodařilo udělat zkoušky na vysokou školu. Ani si nenašla byt s Claire. A Hoyt… poté, co se poprvé políbili po jejím návratu, se jí udělalo zle. Čím více se jejich jazyky proplétaly, tím hůř se cítila – dokud se neodtáhla. Jako zázrakem jí bylo po chvíli lépe.
Přesto. Myslela si, že má nějakou nemoc. Do té doby, než ji po pár dnech znovu políbil. Neměla žádné varování. Prostě ucukla, jako by ho její tělo odmítalo a vyzvracela se.
O několik dní později, se ho pokusila políbit ona, v naději, že by to mohlo pomoci. Ale znovu zvracela. Poté už si nemohla nic namlouvat.
Nemohla s ním zůstat. On se posunul dál, zanechal ji se zlomeným srdcem. Alespoň na pár měsíců. Nakonec se přes něj přenesla a pokoušela se pohnout se svým životem. Ale ta bolest…
Ten nový kluk konečně zachytil její pozornost… Nick. Krásný, sladký, s blond vlasy a hnědýma očima – snažila se vyhýbat klukům s tmavými vlasy a světlýma očima, protože při nich cítila ještě větší bolest – vysoký nejméně sto osmdesát centimetrů a Cestovatel.
Tři minuty.
Na internetu každý používá falešná jména, ale po výměně válečných historek s Nickem, mu dala své telefonní číslo. Jejich první rande bylo úžasné. Rozuměli si, mluvili, smáli se spolu, byli propojeni. Když ji doprovodil ke dveřím, objala ho a doufala v budoucnost.
Až do jejich druhého rande. Doprovodil ji ke dveřím a ona ho na rozloučenou políbila. V té chvíli se uvnitř ní všechno vzdmulo a ona ucukla, ve snaze se nepozvracet. Od té doby se mu vyhýbala.
Začala vycházet z domu pouze, když šla cvičit. Pistole, nože, boj holýma rukama, přesně jak Vasili říkal. Už nikdy nebude bezmocná.
Dvě minuty.
Po kůži jí stékal studený pot.
Každá minuta se zdála kratší.
Uvidí Vasilije, když tam tentokrát půjde? Podle jejích zdrojů se pokaždé objeví na jiném místě.
Jedna minuta.
Rose přestala dýchat, postavila se. Uklidni se. Měla poloautomatickou pistoli schovanou za pasem u kalhot, zásobníky v kapse, dýku v botě, zabijácké spony ve vlasech a nevině vyhlížející pero připoutané ke stehnu. To pero bylo ve skutečnosti injekční stříkačka se sedativem, jehož množství by porazilo i slona.
Zabij tolik monster, kolik můžeš, poradili jí někteří Cestovatelé. Nemohla, neudělá to, dokud ji nebudou ohrožovat. Vasili ačkoliv… jemu to dlužila.
Dvanáct hodin.
Ona by-
Během okamžiku svět kolem ní zmizel a nový zaujal jeho místo. Modré zdi byly nahrazeny bílou látkou stanu, její postel a stůl byly nahrazeny kožešinovými koberci. Tentokrát tu ale nebyl stůl. Dokonce ani židle. Knihy a vana byly také pryč.  Bylo tu spoustu místa a kožešin. A místo praskajícího ohně tu byly pochodně na zdech. Určitě byla ve Vasiliho stanu. Věděla to.
„Ale, ale, ale! Myška si vzala moji radu k srdci a přišla sem ozbrojená jako lvice. Jsem ohromen.“
Rose se kousla do jazyka. Byl tam, zlaté světlo z pochodní ho hladilo. Temný princ z jejích nočních můr. Nezměnil se. Stejné tmavé vlasy, i když prameny byly mokré a ulízané, stejné divoké oči. Stejné velkolepé tělo i svaly. Stejně děsivá krása.
Stejně jako kdysi svíral sklenici jantarové tekutiny s kostkami ledu a popíjel, zatím co se na ni díval. Měl na sobě černou košili, která obepínala jeho mohutné bicepsy, a černé kalhoty které byly roztrhané a potřísněné… krví?
„Odpusť mi můj vzhled, miláčku.“ Oh, dobrotivé nebe. Tady bylo to jeho svůdné předení, magické a náměsíčné a vyvolalo v ní zachvění. „Spěchal jsem, abych tě stihl.“
Vzhlédla a jeho rty, se zvedly v pomalém smyslném úsměvu, kterým odhalil krásné rovné zuby.
Její srdce začalo znovu bít divoce proti její hrudi.
Je to vrah. Nezapomeň.
Ale, bože, je nádherný.
Soustřeď se!
Snažím se, sakra.
Ale ta toužebná bolest, neustále přítomná, dožadující se bolest, roztáhla svá křídla.
„Co? Nemáš co říct? Nevadí. Nemám moc rád mluvení. Šťastné narozeniny, zlato. Je ti úžasných devatenáct. Skoro žena.“
Ten posměšný tón taky nezmizel.
„Udělalas, o co jsem tě žádal?“ zeptal se nenuceně, „našla jsi i další?“
„Ano našla. A měl jsi pravdu. Jsou tu další jako já.“
Ztuhl. „Jejich jména, řekni mi jména.“ To už nebylo nenucené, spíš… zoufalé.
„Nezískala jsem je,“ zalhala. Jediné jméno, které měla, bylo Nickovo, a to mu nehodlala říct.
Vasili sevřel ruku v pěst.
Zaútoč na něj, než on zaútočí na tebe. Přenesla váhu z jedné nohy na druhou, pohled upírala na něj. Příliš dobře si vzpomínala na to, jak ji dokázal přimrazit na místě. A ona zjistí, jak to udělal – a jak proti tomu bojovat. „Chceš mě zabít?“
Zklamání a zlost bojovaly o nadvládu v jeho tváři, ale jediné, co řekl, bylo: „Jsem štědrý. Raději svou zlobivou, nezbednou holku za nicnedělání potrestám, než abych ji zabil. Jak ti to zní?“
„Co kdybys zodpověděl mé otázky předtím, než já potrestám tebe.“ Zjistí, že tentokrát ji nemůže tak snadno vyděsit.
„Co jsi mi to udělal, když jsem tu byla naposled?“ Nikdo jiný nezažil nic z té pitomé bolesti, ani spánek připomínající kóma. Vůbec.
„Lepší otázka. Tomuhle říkáš pozdrav? Neviděl jsem tě tak dlouho a výslech je to nejlepší, co mi dáš?“ Tiše zamlaskal. „Někdo v téhle místnosti by měl zapracovat na chování a dám ti nápovědu, já to nejsem.“
„Oh, promiň. Zpackala jsem úvodní řeč?“ Zmenšila prostor mezi nimi, všudy přítomný hněv ji dělal statečnější, než bylo pravděpodobně moudré. Nepřestala, dokud neucítila rašelinu a polní květiny, vůni linoucí se z něj. Bože, ta vůně jí chyběla.
Chyběla? Ne, ne, ne. Špatné slovo. Děsila ji. To je lepší. „Tak, dovol mi to napravit,“ řekla „Roseino koleno, seznam se s Vasiliovými koulemi-“
Se smíchem ustoupil mimo její dosah. „Nic takového, alespoň ne teď.“
Bože. Dokonce i jeho smích byl perfektní, přičemž jeho sexy hlas zněl jako samet s rozpuštěnou čokoládou. Bradavky jí ztvrdly a bolestné toužení zesílilo. Soustřeď se. „Jestli jsme hotovy s pozdravy, tak proč-“
 „Vasili je na řadě,“ přerušil ji a znovu zvážněl, „kontaktoval tě někdo? Požádal tě někdo, abys mi ublížila?“
„Ne.“ Pravda. Nikdo konkrétní se na ni neobrátil. Ale hodně Cestovatelů chtělo, aby ta monstra zabila. Někteří se dokonce i chlubili tím, kolik jich pobili.
„To je dobře.“
„Já jsem ti odpověděla. Teď ty. Co jsi mi sakra udělal?“
„Obávám se, že nevím, co tím myslíš. Vysvětli mi to.“
„Lháři! Víš!“ uklidni se. Pomalu natáhla ruku dozadu a obtočila prsty kolem rukojeti pistole. Dobře, tak to má jít. „Něco jsi udělal. Nemůžu být s mužem bez-“
„Zvracení. Ano. Vím.“ Řekl suše. „Ale, zlato. Jednu věc bys o mně měla vědět. Nikdy nelžu. Nemám tu potřebu. Lhaní je pro ty, kteří se bojí následků. Nebojím se. Ani teď, ani potom. Po jakém typu muže – mužů – jsi zatoužila? Koho mám zabít? Toho přítele, co jsi minule zmínila?“
Neznala Vasiliho tak dobře, aby si byla jistá, jestli ji škádlí nebo ne, jestli by byl schopný pro vraždu cestovat do jejího světa. „Odpověz mi. Prosím, Vasili. Co jsi udělal?“ Doufala, že její prosba ho rozptýlí, zatím co ona udělá… tohle. Kov prosvištěl vzduchem a ona mířila na jeho hruď. Snažila se nesmát se svému úspěchu.
„Mluv, nebo střelím.“
Obrátil oči v sloup. „Dej tu zbraň pryč, než si ublížíš.“
Takovou reakci neočekávala. Proč neměl strach? Myslel si, že nemá odvahu zmáčknout spoušť? Mohl by jí zmrazit prst na místě tak, aby s ním nemohla pohnout? Nebo mu kulky neublíží?
Její žaludek se sevřel do stovek malých uzlů. O této možnosti dříve nepřemýšlela, ale… Byl vůbec člověk? Nebo byl spíš jako ta monstra, aniž by si to uvědomila?
„Rose. Tu zbraň. Teď.“ Sympaťák byl pryč a nahradil ho velitel. „Je tu jedna věc, kterou bys o mně měla vědět. Raději bych povraždil celou armádu, než abych se poddal požadavkům nepřítele. Odlož zbraň a požádej pěkně o odpovědi, které chceš. To je jediný možný způsob, jak je získáš.“
„Takže já jsem nepřítel?“ Další rozptýlení ke snaze přimět ho mluvit, aniž by hleděla na jeho připomínku.
Tohle ale selhalo. „Pistole.“ Zavrčel.
Bylo zřejmé, že nic neřekne, dokud mu nevyhoví. Kousala se do vnitřku tváří, když vracela zbraň zpátky a mávla na něj prázdnými prsty. „Šťastný?“ Pokud udělá nějaký agresivní krok, mohla ještě vytáhnout nůž a vykuchat ho. Jednoduché, snadné. Mám to pod kontrolou.
Nedbale pokrčil rameny.
Všechen ten protest a tohle udělal, když vyhrál? Zmetek. Opravdu se nezměnil. Ale aspoň už nebyl škodolibý. „Co. Jsi. Mi. To. Provedl?“
„No, není to hned lepší?“ Mrštil skleničkou přes rameno, „udělal jsem to, co bylo nutné. Připoutal jsem tě k sobě.“
Dívala se, jak led odpadá na kožešinu. Cokoliv bylo lepší než se dívat na Vasilije. Když mluvil, z jeho očí létaly jiskry a žár. Tolik žáru. Kůže jí brněla až do morku kostí a bojovala s nutkáním třít si paže a stehna. „Co to znamená? Co tím myslíš – připoutal?“
„Pokaždé, když vstoupíš do tohoto světa, přijdeš ke mě.“
„Nemož-“ Ne. Nic nebylo nemožné. „Jak? Jak jsi to udělal?“
„Pamatuješ si na ta slova, co jsi říkala? To víno, co jsi pila?“
„Otrávené víno.“ Odsekla a podívala se na něj. Přiblížil se k ní, byl tak blízko.
Více brnění… žádný strach… „Kvůli tobě si mí rodiče mysleli, že beru drogy.“
Natáhl ruku a vrátil jí pramen vlasů za ucho. „A to tě bolí. Omlouvám se.“
Ignoruj ten dotyk… teplo šířící se tvým tělem… šok z jeho slov… „Děkuju ti.“ Řekla a odtáhla se od něj co nejdál. „Tak… přestaň mi vyhrožovat a zdržovat. Víno? Co v něm bylo?“
Další pokrčení rameny „Moje krev mimo jiné.“
„Krev?“ Ne. V žádném případě. To by poznala. Nebo ne?
„Bohužel. Musím přiznat, že sledovat tě, jak ji piješ, bylo to nejnechutnější, co jsem kdy udělal.“ Otřásl se.
Nechutné. Přesně to mu řekla, když olizoval její krev. Rosiiny oči se rozšířily, když jí to zasáhlo. „Tys pil moji krev.“ Nejdřív si myslela, že si to jenom představovala, protože nikde neměla žádnou jizvu ani strup.
„Ano,“ souhlasil snadno, „pil.“
„Takže nemůžeš…“
„Ne nemůžu.“ Jeho hlas byl tentokrát naplněn zlostí, „a to z tebe dělá mou dětskou nevěstu. Nemusíš mi děkovat. Dvanáct měsíců tvé mučivé nepřítomnosti je dost.“
Sakra. Ne. „Proč jsi to udělal? A mimochodem, rozhodně nejsme manželé.“
„Chvilkové šílenství, nejspíš. A ano jsme. Ale opravdu budu trpět jen tak dlouho, dokud budeš naživu.“
Zvedla bradu, „Neděsíš mě Vasili.“ Moc.
„Že ne?“ Zmenšil ještě víc vzdálenost mezi nimi „Uvidíme, jestli to dokážu změnit.“
Klid.
Další vzdálenost mezi nimi byla spolknuta jeho kroky. Když se jejich prsty dotknuly, když konečně mohla znovu cítit jeho vůni, koutky jeho úst sebou zaškubaly, jako kdyby ho její odmítání pobavilo. I přes její snahu to neudělat se zhluboka nadechla, vychutnávala si tu vůni a toužila po tom se k němu přitisknout.
Proč ho nechala přijít? Proč nevytáhla nůž?
„Budeme bojovat, ty a já, ať už se ti to líbí nebo ne, abych mohl posoudit tvé schopnosti. A co tohle? Pokaždé když mě trefíš, ti odpovím na jednu otázku.“
Polkla. Jediná věc, které nemohla odolat: informace. „Žádné výhružky o nekonečné bolesti, pokud nedostaneš to, co chceš?“ Jistě, mohl lhát, mohl ji zabít, jak naznačoval, a ne pouze soudit.
„Tentokrát ne.“
Nevěřila mu, ale odpověděla: „Dobře.“ A i to tak myslela. Její kapitulace neměla nic společného se zuřící touhou, aby na něj mohla dát ruce a on na ni. „Jen pro jistotu, můžu se zeptat na cokoliv?“
„Úplně na cokoliv.“
„A odpovíš pravdivě?“
„Vždy říkám pravdu.“
„I kdybych se zeptala jak se s tebou rozvést? A žít bez tebe?“
Předstíral, že si utírá slzy, „to bolí zlato.“
„Však to je taky ú –“
Ani ho neviděla se pohnout, ale podařilo se mu jí podrazit nohy, čímž ji srazil k zemi. Při nárazů jí mozek zarachotil v hlavě a začala lapat po dechu. Nebyl čas na reakci. Vrhl se na ni, zatím co byla dole – ramena jí uvěznil koleny a sednul si jí na žaludek. Nemělo by se mi to líbit. Přesto si spokojeně povzdechla, jako by se právě stalo to, na co celý rok čekala.
„Vše popořadě. Nejdřív odzbrojení.“ Za pět vteřin, co byla na zemi, odhodil všechny zbraně na jednu stranu. Byly by to jen dvě vteřiny, ale prohlížel si injekční stříkačku, než ji odhodil přes rameno. „Příště si vezmi kulomet, zlato. Má větší sílu.“
Měl ji naplňovat děs, ale spíš se jí zmocnil strach. Vysmívající se hajzl. Aspoň ji nezastřelil. A jak to, že věděl tolik věcí o jejím světě? Narodil se tam snad? A pokud ano, byl také Cestovatelem?
„Druhé pravidlo. Rozptýlení.“ Čekal a díval se na ni s očekáváním. Když mlčela, povzdechl si. „Zlato, tohle je část, kdy se omluvíš za to, že jsi byla rozrušená během mého úžasného cvičení.“
Vrhla po něm vražedným úšklebkem. „Ne to je ta část, kde –“ ti zarazím nos do mozku, pomyslela si, když zabodla paty do země a podívala se do jeho posměšné - k zulíbání - tváře.
Neměla by ho varovat.
Těsně před kontaktem se z ní odvalil a ona mohla volně dýchat. Lapala po dechu, vdechovala. Sousto po soustu, šokovaná, že byla tak dlouho bez kyslíku, aniž by si to uvědomila.
„A to poslední. Ignoruj bolest. Ty jsi tu jenom ležela, přímo si mě vyzývala k útoku, zatímco jsi byla bezbranná. Kdybys byla někdo jiný, udělal bych to. Vstaň.“
S mrkáním a hvězdičkami za očima se postavila na nohy. „Ty sviňský-“
Jeho smích byl jediným varováním. V dalším okamžiku byl na ní, znovu ji strhl na zem. Tentokrát se nezastavil a nevysvětloval jí jednotlivý postup. Jednoduše ji učil následky toho, když někoho vyzve k útoku. Po dobu několika hodin. Bručela, sténala, cítila bolest – úplně jiný druh bolesti – krvácela. Oh, bože krvácela.
Několikrát si dokonce myslela, že jí zlomil kosti.
Ale ani to ho nezastavilo, nezpomalilo. Předpokládala, že je odhodlaný ji zabít. Ale to ji nezastavilo, ani nezpomalilo. Pokaždé, když ji srazil na zem, znovu vstala. Pokaždé když ji řízl, utřela si krev do trika a usmála se. Po druhém úsměvu začal s pokyny. Začal nejdřív v angličtině a potom v jeho jazyce. Nerozuměla mu, ale vždy si dokázala přeložit, co tím asi myslel. Učila se mnohem snadněji, než to bylo možné. Jako kdyby byl ten jazyk uzamčen v jejím mozku a najednou ho vypustila ven.
Vasilij jí říkal, co dělá špatně a co by měla zlepšit. Znovu. Hodiny. Věčnost. Ale jednou se jí podařilo ho udeřit.
„Zůstaň ležet, zatraceně,“ zavrčel konečně poté, co ji znovu srazil na zadek. „Přestaň a ta bolest skončí. Tohle stačilo.“
Nikdy. Rose se nemotorně vytáhla na nohy. Oči měla oteklé, viděla pěkně nahovno, ale přesto na něj zakývala prsy. „Pojď,“ řekla váhavě, ta ostrost nového jazyku v ní zanechala zvláštní pachuť. Nehodlala se vzdát, dokud nebude utišena její zvědavost.
Dlouhou chvíli zůstával na místě, jen pár metru od ní, lapal po dechu, prohlížel si ji. A pak si rukou prohrábl vlasy, pročísl ty tmavé prameny, než mu znovu spadly do čela. „Ty jsi pěkně tvrdohlavá malá věcička, viď?“
„Co? Jsi příliš slaďoučký na to, abys mě dostal?“
Jeho rty se opět pohnuly a jí se rozbušilo srdce. Nikdo by neměl být tak krásný. Zvláště ne muž, který jí právě nakopal zadek. I když na jeho obranu, nikdy ji neudeřil ze vzteku. Každý pohyb, který udělal, měl za účel ji něco naučit.
„Miláčku, právě ses mě zeptala, jestli jsem příliš sladký na to, abych si tě vzal.“
Tváře se jí rozpálily, když přešla do angličtiny. „Víš, co jsem měla na mysli. Že jsi příliš unavený na to, abys dál bojoval.“
Rozesmál se, a pak se zamračil, jako kdyby ho ten smích rozzlobil. „Jediná otázka,“ řekl odhodlaně. „Můžeš mi položit jen jednu.“
To nestačí, chtělo se jí křičet. Jedna nestačí. Chtěla vědět o tomto světě – jak ho on nazývá, co jsou ty monstra zač a proč ho nechávají být. Chtěla vědět, co ví Vasilij o jejím původu, co má v plánu s ní udělat, proč je svázal. Chtěla vědět, jak předtím kontroloval její tělo a proč to tentokrát neudělal.
Chtěla vědět… co si myslí o ní, jestli ji má rád. A kdo je. A co je zač.
„Pospěš si. Dřív, než si to rozmyslím.“ Znechucení podbarvilo jeho tón, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že jí dal takovou nabídku. „Nakonec sis to nezasloužila a já nikdy-“
„Jak – jak sem přijdu dle vlastního rozhodnutí?“ Ta slova opustila její ústa dříve, než je stihnula zarazit. Nikdy se sem nechtěla znovu vrátit. Dokonce ani na její další narozeniny. Sakra, sakra, sakra. Ze všech těch věcí se zeptá na takovou hloupost! Ale podle toho, co věděla, to nikdo další nebyl schopen udělat. Cestovali sem pouze na jejich narozeniny.
Odvrátil se od ní, ale ne dřív, než v těch krásných fialových očí zahlédla záblesk překvapení. Vyrazil ze stanu, zanechal ji tam stát omráčenou a nejistou. Měla by ho následovat? Měla by – vletěl zpátky dovnitř se dvěma sklenicemi té jantarové tekutiny.
Jeho vlasy byly vlhčí, šaty se mu lepily k tělu. Uzavřel vzdálenost mezi nimi, slyšela ozvěnu jeho kroků, jeho výraz byl prázdný. „Proč chceš vědět, jak se vrátit?“
„Na to nehodlám odpovídat.“ Kromě toho, neměla na to odpověď. „Součástí naší dohody nebylo vysvětlení mé otázky.“
Ticho. A pak: „Pokud se budeš chtít vrátit, musíš vyslovit mé jméno a slib, který jsme si složili. Představit si mě. Tvé tělo mě najde.“ Podal jí sklenici. „Pij.“
Zavrtěla hlavou a sevřela své oteklé prsty za zády – a ach, to bolelo. „V žádném případě. Raději bych znovu bojovala, než abys do mě nacpal drogy.“
„Ublížil jsem ti, rád bych to napravil.“
„A ten tvůj likér mě dokáže vyléčit?“ Zeptala se suše. „Místo toho, abych omdlela?“
„Ano,“ pronesl naprosto vážně.
Byl tohle důvod, proč ho předtím pil? Ublížil mu někdo? Ta krev na jeho kalhotách…
Sevřel se jí žaludek. V obavách? Při myšlence na to, že byl tento muž raněn? Co se to s ní dělo?
Rozzlobená – na něj, sama na sebe – popadla sklenici a napila se. Na rozdíl od červeného vína/krve, které pila předtím, jí to sklouzlo krkem hladce a uvnitř ní vzlétly maličcí motýlci, zanechávajíc za sebou prach z křídel. „Jestli jsi mě otrávil, tak…“ Během několika vteřin se řezné rány uzavřely, kosti srovnaly a hrozba smrti jí zmrzla na rtech.
„Tady je ta moje pěkná holčička,“ řekl, a pokud se nemýlila, tak v jeho hlase slyšela náklonnost.
Náklonnost? V žádném případě. Jistě to byla jen její představivost. Ani jednou se jí nesnažil osahávat, ani se jí nepokusil políbit.
Ten bastard.
Jo, něco s ní bylo rozhodně špatně.

„Rose, miláčku. Měla bys vědět, že jestli příště až přijdeš, nebudeš mít odpovědi, které chci, zatlačím na tebe silněji, než si kdy zažila. Přiměju tě krvácet a škemrat o milosrdenství, které ti neukážu. Takže kdybych byl tebou, dával bych si veliký pozor na neohlášené návštěvy.“

13 komentářů:

  1. Dekuji, uz se tesim na dalsi dil, doufam ze bude brzy :) Nada

    OdpovědětVymazat
  2. to je zajímavý příběh, díky za překlad a těším se že brzo bude další .)

    OdpovědětVymazat
  3. Zaazajímavé :-D děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ups, tak to jsem zvědavá, co se z toho vyvine. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Prosím kedy bude pokračovanie? Ďakujem za preklad! :-)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Ahojky,mohla bych poprosit o zaslání kní6ky na email NikolaVyskotova@seznam.cz ?Prědem děkuji

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Zajímavé, děkuji za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad!

    OdpovědětVymazat
  11. Moc pěkné. Pořád nevím, co od toho čekat. HankaP

    OdpovědětVymazat