úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - Kapitola 9


Geryon strčil Kadence za sebe. Další dotek - teplá, dokonalá, saténová kůže - a toužil se jí poddat. Dohodli se, že jí pomůže zachránit lidskou říší, ano, ale také slíbil, že ji udrží v bezpečí. Ne proto, že byla bohyně, a ne proto, že byla tou nejkrásnější věcí, kterou kdy viděl, ale proto, že díky tomuhle dni, se cítil jako muž.
Ne jako zvíře.

"Pamatuj si, že jsem přísahal, že se ti nic zlého nestane," řekl jí. Měli minutu, možná dvě, než k nim tvor doběhne. I když byl velmi rychlý, stále tam byla obrovská vzdálenost, napínající se v ulicích pekla donekonečna. "Já držím své slovo."
"Geryone. Snad bych mohla…"
"Ne." Nechtěl ji zatahovat do boje. Už teď se chvěla strachem. Byla tak vyděšená, že si ve skutečnosti ani neuvědomovala, že její ruce mu odpočívají na zádech, což mu způsobovalo neúprosnou rozkoš. Kdyby jen věděla, tak by je určitě odtrhla.
"Budu bojovat." Kdyby to zkusila, jen by to přiživovalo její strach, dokud by nebyla šílená.
Stejně jako většina přisluhovačů, měl tvor kosti místo obličeje a svalnaté tělo, pokryté zelenými šupinami. Rozeklaný jazyk mu kmital, jako kdyby krev již zaplňovala vzduch. Zářícíma rudýma očima na ně hleděl a v místě, kde by měly být panenky, bylo jen tisíce vířivých hříchů.
Geryonovy válečné instinkty po něm vyžadovaly, ať jde tomu parchantovi středem naproti. Aby bojoval, jako opravdový bojovník. Přesto, veškerý jeho mužský instinkt po něm dožadoval, aby zůstal přesně tam, kde byl. Kdyby mezi ním a Kadence vznikla větší vzdálenost, mohlo ji to uvrhnout do nebezpečí. Další démon se mohl skrývat v okolí, čekající, až bude mít příležitost se na ni vrhnout.
"Je to moje chyba," řekla. "Bez ohledu na to, jak jsem se snažila samu sebe uklidnit, je můj strach z tohoto místa příliš hluboký. A strach je pro ně jako maják, že?"
Rozhodl se raději neodpovědět, protože se bál, aby ji nevyděsil ještě víc přiznáním, že její slova jsou pravdivá.
"Až k nám doběhne, chci, abys šla dozadu. Přitiskni se ke zdi a křič na mě, když uvidíš nějakého dalšího démona."
"Ne, já ti chci pomoc. Já…"
"Udělej to, co jsem řekl. Jinak opustím tohle místo hned, jak ho porazím." Jeho tón byl nekompromisní. Už teď litoval, že ji sem vzal, ať už bylo potřeba bránit zeď, či ne. Ztuhla, ale už neprotestovala.
Křik "moje, moje, moje" protnul vzduch.
Stvoření se přibližovalo, bylo stále rychlejší… už…bylo…skoro…u nich. Vytahující drápy, Geryon popadl svého protivníka za krk. Na jeho tváři vyrašilo několik žihadel, následující pramínky teplé krve. Mlátil kolem sebe rukama, kopal nohama. Teprve když Kadencin lákavý dotek zmizel z jeho ramene, začal Geryon skutečně bojovat. Hodil tvora na zem a skočil na něj, koleny přitiskl jeho ramena. Jedna rána, dvě, tři. Tvor se vzpíral, byl stále divočejší a divočejší. Tesáky se mu leskly slinami, když z jeho kostnatých úst pramenily nadávky. Další úder. Ještě jeden. Ale ani brutální rány nestačily, aby si stvoření podmanil.
"Kde je Násilí? Smrt? Pochybnosti?" Zavrčel na něj.
Rány pokračovaly, zesílily a v rudých očích tvora se objevila hrůza. Geryon věděl, že to není strach z něj, ale hrůza z toho, co mu jeho švagři udělají, pokud zjistí, že je zradil.
A ačkoliv Geryon nenáviděl představu, že ho Kadence uvidí zabíjet - znovu - nedalo se nic dělat. Přeci jen, to je to, proč sem přišel. Zvedl ruku s roztaženými a mokrými drápy a udeřil. Jed, který pokrýval nehty, byl Luciferovým "darem", který mu měl pomáhat při plnění jeho povinností, aby mohl jednat rychle, bez slitování. Šířil se rychle uvnitř těla, které následně uhnívalo zevnitř.
Stvoření křičelo a ječelo v agónii, jeho boj se brzy změnil ve svíjení. Potom jeho tělo začalo hořet, kouřilo se z něj, prskalo, dokud z něj nezbylo nic jiného, než jen ošklivá kostra. Ale i kosti se začaly postupně rozpadat. Popel se zvedl ve větru a byl rozfoukán v každém směru.
Geryon se postavil na nestabilní nohy. Několik minut stál ke Kadence otočený zády, čekající, doufající a obávající se, že něco řekne. Co si o něm teď myslela? Ukáže mu ještě nějakou něžnost? Nakonec ho zvědavost dostala a on se na patě otočil.
Stála přesně tak, jak jí přikázal, zády přitisknutá ke skále. Nádherné kudrnaté vlasy kolem ní spadaly. Její oči byly rozšířené a plné… Obdivu? Určitě ne.
"Pojď ke mně," řekla.


1 komentář: