úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - Kapitola 8

"Geryone? Jsi v pořádku?"

Temnotu jámy potlačovalo jasné světlo, které se řítilo z ohně, který byl všude. Kadence se nad ním vznášela, jako slunce, které občas zahlédl ve svých snech. Jemné a zářivé. "Já jsem… v pořádku."

"Ne nejsi. Sípal jsi. Co pro tebe mohu udělat?"


Byl překvapený, když si uvědomil, že z něj neslezla ani teď, když byli v bezpečí. No, asi v takovém bezpečí, jak mohl člověk být uvnitř pekla. "Řekni mi o sobě víc, než popadnu dech."

"Ano, ano, samozřejmě." Když mluvila, její jemné ruce mu přejížděly přes čelo, bradu a ramena. Hledala zranění? Nabízela uklidnění? "Co ti mám říct?"

"Cokoliv." Každou vteřinou byl silnější, ale nepřiznal to. Místo toho si raději užíval luxusu z jejího doteku. "Všechno. Chci o tobě vědět všechno." Pravda.

"Dobře. Já…božíčku, tohle je těžké. Myslím, že začnu od začátku. Moje matka je bohyně štěstí. Já vím, že je divné, že taková žena porodila někoho, jako jsem já."

"Proč divné?" Při pohledu na Kadence, při zvuku jejího hlasu, vdechování její jemné vůně se cítil víc šťastný, než kdykoliv předtím.

"Kvůli tomu, kdo jsem," řekla a její stud byl zřejmý. "Vzhledem ke zkáze, kterou můžu způsobit."

"Nepoznal jsem nic než" - rozkoš, hlad, zoufalství - "laskavost z tvých rukou."

Zarazila se ve vnitřní duševní analýze a zabodla do něj pohled. "Opravdu?"

"Ano, opravdu." Nepřestávej se mě dotýkat. Století uplynula od chvíle, kdy si naposled užíval sebemenší náznak kontaktu. Tohle byla nirvána, ráj a sen. Vše zabalené do jednoho nádherného balíčku. "Moje hlava," zjistil, že říká se sténáním.

"Chudáčku," zašeptala a masírovala mu spánky.

Málem se usmál. Ale teď na to nebyl čas. Byli uvnitř pekla na otevřeném prostranství, což z nich dělalo jasné terče. Ale nemohl si pomoci, byl příliš zoufalý, příliš chtivý. Jen o trošičku déle. "Tvůj příběh," naléhal.

"Kde jsem skončila? Oh, ano." Její zimolezová vůně ho zahalila, zahánějící zápach hniloby. "Byla jsem zlá holčička. Nikomu jsem nepůjčila hračky, často jsem další děti rozplakala, nebo je neúmyslně přiměla k tomu, ať dělají, co chci. Dobře, možná to vždy nebylo až tak neúmyslné. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč jsem byla poslána do pekla jako dozorce, ačkoliv to nikdy nikdo neřekl nahlas. Bohové se mě chtěli zbavit."

Jak beznadějně to znělo. "Každý živý tvor někdy udělá v něčem chybu. Kromě toho, byla jsi dítě. Nebyla si až tak citlivá k pocitům druhých. Neobviňuj se."

"A co ty?" Zeptala se, tentokrát znějící víc optimisticky.

Své lidské vzpomínky už dávno odsunul do vzdáleného rohu ve své mysli a nikdy o nich znovu nepřemýšlel. Kdysi dávno na ty dny vzpomínal, vzpomínky ho pálily, protože věděl, že je to navždy ztracené - ale připomínal sám sobě, že zrada jeho manželky byla dobrá věc. Dnes, nicméně, s Kadencí ležící na něm, se sotva otřásl smutkem z toho, co kdysi mohl mít.

"Byl jsem divoké dítě, nezkrotné, problémové," řekl. "Moje matka ze mě byla zoufalá, a bála se, že ona, nebo někdo z mojí rodiny zemře starostmi o mě." Zasmál se, když mu postarší tvář jeho matky problesknula myslí.

"A pak mě seznámili s Evangeline. Uklidňovala mě a já k ní chtěl být hodný. Vzali jsme se, protože si to naše rodiny přály."

Kadence ztuhnula. "Ty jsi ženatý?"

"Ne. Opustila mě."

"Je mi to líto," řekla, ale v jejím hlase byla úleva.

"Nemusí být." Kdyby nezaprodal svou duši za Evangeline, zemřela by. A kdyby neopustila Geryona, pravděpodobně by s Luciferem bojoval, když by se dožadoval jeho služeb Strážce. A kdyby bojoval, nikdy by nepoznal Kadence.

Najednou se z daleka ozvalo zběsilé zavrčení. Geryon okamžitě vzdal jakékoliv předstírání zadýchanosti, vyskočil na nohy, čímž zvedl bohyni sebou a rozhlížel se.

Démon běžel přímo k nim.

1 komentář: