úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - Kapitola 7

Zdálo se, že budou padat navěky. Geryon držel třesoucí se Kadence v železném sevření, její vlasy kolem nich šlehaly jako vzteklé hedvábné stužky. Nekřičela, což bylo něco, co od ní očekával, ale obtočila nohy kolem jeho pasu, což bylo něco, co neočekával.
Bylo to jeho první ochutnání nebe.
"Držím tě," řekl. Její tělo se perfektně hodilo k tomu jeho, byla měkká tam, kde on byl tvrdý, hladká tam, kde on byl hrubý.
"Kdy to skončí?" Zašeptala, při čemž zachytil lehkou paniku v jejím hlase.
Neházeli sebou, jen klesali, ale věděl, že ten pocit může být otřesný. Zvlášť, pomyslel si, pro někoho, kdo se přemisťuje z jednoho místa na druhé. "Brzy."
Padal takhle jen jednou, když ho Lucifer zval do jeho paláce, aby mu vysvětlil nové povinnosti.
Ale nikdy na to nezapomněl.
Stejně jako předtím, všude kolem něj byly plameny, jako potůčky zlata překrývající tmu. Až na to, že předtím ho plameny oblizovaly jako hadí jazyky. To že to teď nedělaly… bály se ho? Nebo bohyně?
Byla ve všem mnohem víc, než si Geryon uvědomoval. Víc odvážná. Víc odhodlaná. Každou minutu, kterou s ní trávil, se jeho touha zesilovala. Byla jako východ slunce v jeho bezútěšném životě. Byla jako led, který osvěžoval to doutnající horko.
Ale ona není pro tebe. Kvůli jeho ošklivosti, by se rozběhla hodně rychle a daleko, pokud by zaslechla fantazie, které splétá jeho mysl. On, pokládající ji na zem a strhávající z ní oblečení, aby mohl tančit jazykem po každém kousku jejího těla. Ona, sténající rozkoší, zatímco on ochutnává její střed. Křičící, když ji zaplní svým kopím.
"Co se děje?" Zeptala se, se stále zvětšující panikou v hlase.
"Nic se neděje," zalhal. "Ještě kousek a budeme dole. Dopad s tebou otřese, ale já absorbuji většinu nárazu." Přestěhoval jednu svou ruku na linii jejího krku. Nabízíš jí uklidnění, říkal si v duchu. Snažil se jí nedotýkat, bojoval proti touze, ale neexistoval žádný jiný způsob, jak by ji ochránil v jámě.
Co by mohlo být špatného na doteku jedné ruky?
"Ale ty jsi ztuhlý."
Víc než si myslíš, pomyslel si suše. Musí zastavit tuhle touhu. Její kůže byla tak měkká, tak jemná a cítil údery tepu pod jeho dlaní, když ji jemně masíroval. K jeho radosti, se její svaly uvolnily pod jeho péčí.
"Řekni mi, co se děje," prohlásila. "Něco přede mnou skrýváš, poznám to. Já vím, že jáma je určená jen pro duše, nedýchající, pro maso a pro krvavá těla. Budeme…"
"Ne. Přísahám. Budeme žít." Zdálo se, že ji uklidnil, a tak řekl. "Pověz mi o tobě. O svém dětství."
"Do…Dobře. Ale není toho moc, co bych mohla říct. Nesměla jsem jako dítě z domova. Pro vyšší dobro," dodala, jako kdyby jen recitovala to, co jí bylo mnohokrát vštěpováno.
Pevně ji objal v porozumění. Kvůli své podstatě byla stejný vyvrhel, jako on.
"Bohyně, já…" Vzduch kolem nich zhoustl, plameny po nich syčely a házely něco, co vypadalo jako roztavené slzy. Rozpoznal znamení. Konec se blížil. "Sundej ze mě nohy, ale nenech je, aby se dotknuly země."
"Dobře."
"Hned!"
Boom. Dopadli na zem a Geryon zaryl nohy do země, když skrz jeho tělo vibroval náraz. Snažil se zůstat ve vzpřímené poloze, aby se bohyně nedotknula země, ale jeho kolena mu vypověděla službu a on se zhroutil.
Kadence mu zůstala v náručí, i když už kolem něj neměla obmotané nohy přesně tak, jak ji požádal, takže jeho záda dostala plnou ránu z pádu a dech se mu vyrazil z plic. Chvíli ležel, lapající po dechu.
Byli úplně a vážně uvnitř pekla.
Už nebylo cesty zpět.

1 komentář: