úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - Kapitola 5

Několik hodin Geryon pracoval na opravě zdi a prosil Kadence, aby se celou dobu držela vzadu.
Démoni jsou nebezpeční, řekl. Démoni mají rádi svou kořist žijící a svěží, řekl. Co neřekl, bylo, že je křehká a rozbitná. Ne, nemusel to říkat; přečetla si tu myšlenku v žáru jeho očí.
Přes to všechno mu odmítala dovolit, aby šel sám. Nesměnila něco, co jí jistě zaručí hněv bohů kvůli tomu, aby ho poslala na misi, kterou bez ní nevyhraje.
Démonům sice nemohla poroučet, ale mohla je přinutit, aby se před ní sklonili. Alespoň v to doufala. Mohla vypadat křehce a rozbitně, ale její jádro bylo ze železa.
Což bylo něco, co konečně předtím ukázala Luciferovi.
Jako dítě byla nezdolnou silou. Vichřicí, která pošlapala vše, co jí stálo v cestě. Nebylo to úmyslné. Jednoduše následovala tiché naléhání uvnitř své hlavy. Ovládej. Vládni. Když si uvědomila, že ničí dokonce silnou vůli její matky, změnila se z neovladatelné bohyně na neživotnou schránku, stáhla se uvnitř, se strachem, kdo a co je. Se strachem z toho, co by mohla udělat, ačkoliv by to bylo neúmyslné.
Je smutné, že s těmito strachy přišly ostatní, jako kdyby v mysli otevřela dveře a umístila před domem Uvítací rohožku. Bála se lidí, míst, emocí. Po celá staletí se chovala jako myš, přesně jak ji nazval Lucifer.
Nicméně, pod těmi obavami byla stále tou bohyní, kterou se zrodila: Útlaku. Ona podmaňovala. Nebyla zbabělec. Prosím, ať už nejsem zbabělá. Už ne.
Jen před několika okamžiky Geryon neochotně vypáčil balvany oddělující jeskyni a zející jámu - vznikla jen malá štěrbina - a plameny a šupinaté ruce okamžitě sahaly ven. Vstoupil první, poroučející jim, ať ustoupí. K jejímu překvapení ho okamžitě poslechly. Prošla. Část z ní chtěla věřit, že se jí to povedlo, protože se jí báli. Druhá část z ní věděla, že se bojí Geryona.
"Připravená, bohyně?" Řekl, zatímco sám sebe jistil na římse. Byl nalevo od brány, ona na pravé straně. "Připravená?" Trval na svém, když se k ní natáhl. Chtěl ji chránit? Podpořit ji? Viseli na masivní skále a pod nimi byla obrovská ohnivá zející díra, do které měli padnout.
"Ano." Konečně pozná jeho dotek. Určitě nebude tak božský, jako její tělo očekávalo. Nic nemohlo být takové. Ale těsně před kontaktem, sklonil ruku a odstoupil od ní.
Zklamaně vzdychla a přitiskla se ke zdi, dodávající stabilitu nohám, když stála na tenké římse nejlépe, jak uměla.
"Tudy." Ukázal směrem k trhlině náklonem brady.
"Dobře. A Geryone? Děkuju. Za všechno." Obvykle by se přenesla do Luciferova paláce, aniž by bylo nutné otevírat bránu, protože se bála, že spadne do té doutnající jámy a prozkoumá pustinu čekající níže. Ne dnes. Nemohla.
"Není zač." Znovu srazil kameny k sobě.
Mávla nad nimi rukou, zanechávající tam stopy její síly. Protože už venku nebyl žádný strážce, bylo potřeba zajistit zvláštní ochranu - navzdory skutečnosti, že ji to oslabovalo.
Když její moc objala kameny, opatrně od nich odstoupila.
Geryon byl pravděpodobně jediný, kdo se mohl dotknout brány bez následků. No, až na Háda a Lucifera. Kdyby to zkusil někdo jiný, kameny mu způsobí nevýslovnou bolest a hrůzu.
Ještě nikdy se to neodvážila vyzkoušet.
Když naklonila hlavu a studovala svého společníka, přišla k ní myšlenka. Bez Geryona u brány, kdo bude otevírat bránu, aby dovnitř pustil zatracené duše? Možná, že Lucifer již vybral dalšího strážce.
Možná? Zasmála se bez známek humoru. Musel. Brány nemohly zůstat nehlídané. Vědomí, že Geryon již nebude ten muž, kterého uvidí každý den… rozesmutnilo ji to. Jakmile bude stěna zabezpečená, Geryon bude moci odejít, ale ona zde zůstane zaseknutá.
Nemysli teď na to. Rozhlédla se kolem sebe. Vzduch byl zakouřený a všimla si, že je i žhavější. Ve skutečnosti byl tak horký, že se jí na kůži okamžitě objevily kapičky potu, které jí stékaly po spáncích a mezi ňadry. A když se Geryon postavil před ni, rozšiřující vzdálenost mezi nimi, už necítila dekadentní vůni silného muže, ale jen štiplavý zápach rozkladu.
Výkřiky a kletby jí napadly uši.
Něco ohnivého jí přejelo po šíji a ona vyjekla.
Geryon k ní okamžitě přiskočil, vrčící a ohánějící se svým drápem. Když plamen ustoupil, přísahala by, že slyšela, jak se smál.
Ne, oni ji nezastraší.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se jí Geryon.
"Ano," řekla, ale bohové, do čeho se to dostala?


1 komentář: