úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - Kapitola 4

Ke Geryonově překvapení na něj nikdo neskočil ze stínu, když kráčel, nikdo nečekal, aby ho potrestal za to, že má odvahu opustit své místo. Byl opravdu volný? Opováží se doufat?
Bohyně se na něj nepodívala, když k ní došel, ale přejížděla prsty podél tenké, zubaté jizvy ve středu kamene. Jizvě, která se rozdělovala do menších skulinek, jako malé řeky tekoucí z oceánu.
"Je to malé, já vím, ale od včera už se rozrostla. Pokud budou démoni pokračovat v jejím ničení, bude i nadále růst, dokud se skála úplně nerozdělí, čímž legie vstoupí do lidského světa."
"Kdyby byl jen jediný démon vypuštěn do lidského světa," zamumlal, "smrt a zkáza bude vládnout." Ať už za to bude či nebude jakkoliv potrestán, pomůže jí, rozhodl se Geryon. Nemohl dovolit, aby se něco takového stalo. Nevinnost by nikdy neměla být ukradena těm, kteří si to nezaslouží. Bylo to příliš drahé. "Co chceš, abych udělal?"
Překvapeně zalapala po dechu. "Pomůžeš mi? I když už víš, že nejsi svázaný s princem?"
"Ano." Pokud mluvila pravdu a on byl svobodný, neměl kam jít. Příliš mnoho staletí uplynulo, jeho domov byl pryč. Jeho rodina byla mrtvá. Kromě toho, sice hodně toužil po svobodě, kterou mu bohyně slíbila, ale bál se jí důvěřovat. Nemusela by mít zlé úmysly, ale Lucifer je rozhodně měl.
Když šlo o prince, vždy tam byly překážky. Volnost dnes ještě vůbec neznamenala, že bude volný i zítra.
Ne, neopováží se doufat.
"Děkuju ti. Nečekala jsem… Já… Proč jsi prodal svou duši?" Zeptala se tiše, znovu sledující trhlinu.
Zavládlo ticho.
"Co chceš, abych udělal?" Zopakoval radši, než aby odpověděl. Nechtěl přiznávat důvod své hlouposti a následné ponížení.
Její ruka klesla k boku a výraz jí změkl. "Já jsem Kadence," řekla, jako kdyby se ptal na její jméno a ne na její příkazy. Kadence. Miloval ten způsob, kterým slabiky projížděly v jeho mysli, hladké jako samet - bohové, jak dlouho už se nedotkl takového materiálu? - a sladké jako víno. Jak dlouho to je od chvíle, kdy ochutnal takové pití?
"Já jsem Geryon." Kdysi dávno měl jiné jméno. Po příjezdu sem, ho Lucifer přejmenoval na Geryona. Strážce Zatracených, v překladu, což bylo to, čím vždy byl a co vždy bude.
V některých legendách, jak se mu jednou jeden démon smál, ho považují za kentaura se třemi hlavami. V některých zas za zlého psa. Nic se nepodobalo tomu, čím byl, tak mu příběhy nevadily.
"Čekám na tvé rozkazy," řekl a dodal: "Kadence." Chutnala na jazyku ještě lépe.
Dech se jí zachytil v hrdle, slyšel to zadrhnutí. "Říkáš moje jméno jako modlitbu." V jejím hlase byl údiv.
Vážně? "Promiň."
"Neomlouvej se," roztomile zrudla. Potom zatleskala a zavedla rozhovor znovu na to, co mělo být jejich hlavním zájmem. "Nejprve musíme opravit tyhle trhliny."
Přikývl, ale řekl: "Obávám se, že stěna je již zničena. Záplata ji jen na nějaký čas posílí." To, že to nezabrání úplnému zhroucení, už nedodal.
"Ano. Jak znám démony, vrátí se a způsobí ještě víc škody." Znovu se k němu obrátila. Znovu k němu zvedla pohled a strach jí vířil tam, kde by měla být pouze spokojenost. To byl hřích. "Geryone," začala, ale nakonec své svěží rty stisknula k sobě.
Co zbylo z jeho srdce, sklouzávalo k náhlému zastavení. Byla tak krásná a její laskavost a dobrota ji odlišovala od všeho, čím byl on. Chtěl uhnout hlavou, skrýt před ní svou ošklivost. "Ano?"
"Nerada se tě na to ptám, ale já nevím, co mám dělat."
"Zeptej se mě na cokoliv." Uvidí, jaké to bude mít následky. "Bude mi potěšením ti pomoci."
"Modlím se, aby sis tahle slova pamatoval. Poté, co opravíme zeď, musíme jít do pekla a ulovit ty démony, kteří jí ničí."

1 komentář: