úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - Kapitola 3

Kadence nedovolila, aby se třásla. Lucifer byl vysoký, svalnatý jako válečník a smyslně pohledný i přes temné peklo, které zuřilo v jeho očích. Ale nemohl se vyrovnat zvířeti, které hlídalo jeho území. Zvíře, jehož tvář byla příliš drsná na to, aby se dal považovat za něco jiného, než za divocha. Zvíře, které bylo napůl mužem, napůl netvorem ji mělo znechucovat, ale přesto tomu tak nebylo. Místo toho ji jeho strašidelně hnědé oči zaujmuly, stejně jako jeho ochranná povaha.

Pravděpodobně by si nikdy nevšimla strážce, předpokládajíc, že je stejný, jako každé jiné nenávistné stvoření zde, ale pak jí zachránil život. Bohužel, dokonce i nesmrtelná bohyně mohla být zabita - tahle vyhlídka jí nikdy nebyla jasnější ve chvíli, kdy se vnější brány rozestoupily a přivítaly duchy a miniony, kteří utekly. Měli se jí bát, měli se jí klanět, ale pravděpodobně vycítili její strach a zareagovali tak, že se rozběhli přímo na ni, hladovějící po jejím těle.
Stála ztuhnutá, ale přesto se jí nedotknuli.
Strážce - jak se jmenuje? - zasáhl a zničil horlivce pomocí svých dlouhých, otrávených drápů. Po tom s ní nemluvil, ani ona nepromluvila na něj, ale její víra v to, že je stejný jako všechny ostatní bytosti podsvětí, byla silně otřesená, i když ještě ne úplně rozbitá. Začala ho studovat. Postupem času byla fascinována jeho složitostí.
Byl to ničitel, přesto ji zachránil. Neměl nic, ale za pomoc nic nechtěl.
Je k ní laskavý jen na oplátku? Někdy, když se na ni díval, by mohla přísahat, že viděla plameny rozžhavené do běla, které neměly nic společného s jeho zatracením.
Lucifer se tiše usadil na svůj trůn stvořený z přízračných, vířivých duší. Zdobený pohár se zhmotnil v jeho ruce a on se z něj napil. Rudá kapka mu sklouznula z koutku úst a ukápla na jeho sytě bílou košili.
Odpor se v ní hromadil, ale udržela si neutrální výraz.
"Jsi mnou znechucená, přesto to nedáváš najevo," řekl s dalším z jeho zlých úsměvů. "Kde je ta myš, která mě obvykle navštěvuje? Ta, která se třese a zakopává kdykoliv promluvím? Líbila se mi."
Kadence zvedla bradu. Mohl ji urážet, jak chtěl, ale nehodlala to komentovat. "Tvé stěny jsou ohroženy a horda démonů bojuje, aby unikla."
Princ rychle ztratil úsměv. "Lžeš! Toho by se nikdy neodvážili."
Jeho neklid byl pochopitelný. Bez jeho legie by neměl komu vládnout. "Máš pravdu. Tvoje banda zlodějů, násilníků a vrahů by se určitě neodvážila neuposlechnout příkaz jejich panovníka."
Jeho oči se zúžily v hněvu. Potom ležérně pokrčil rameny, aby zastínil jeho výmluvný vztek. "Tak dělají bordel. Co ode mě chceš?"
Vždy dělal všechno obtížným. "Strážce. Pomůže mi zastavit ty, kteří jsou za to odpovědní."
Lucifer si odfrkl. "Ne. Mám ho rád přesně tam, kde je. Můj poslední strážce padl za oběť démoním lžím a málem dovolil legii, aby utekla. Geryon je odolný vůči jejich nástrahám."
Sotva se zastavila, než si stihla přejet jazykem přes zuby. Co to je za hru, kterou hraje? Potřeboval opravit zeď, stejně tak jako ona; jeho odmítnutí bylo naprosto šílené. No, ne až tak moc, když nad tím teď přemítala. Na rozdíl od ní, on neumře, pokud se stěna rozpadne. "Já jsem tvůj poručník," řekla. "Ty uděláš…"
"Ty nejsi můj poručník," zavrčel v naprostém hněvu. Hlubokým nádechem a výdechem se uklidnil. "Jsi moje… pozorovatelka. Jestli chceš, tak si prosím sleduj, co chceš, dávej rady, komu chceš a chraň, co chceš, ale neporoučej mi."
Nedořekl, že je na to příliš slabá. Ale přeci jen, nemusel. Oba věděli, jaká je pravda. Velmi dobře. Půjde na to jiným způsobem. "Uzavřeme dohodu?" Zeptala se.
Přikývl, jako by právě na tuhle otázku čekal. "Ano."

Brány pekelné

"Já tomu nerozumím," řekl Geryon, odmítající opustit své místo. Dokonce si založil ruce na prsou, což byl čin, který mu připomínal jeho lidské časy, když byl víc než strážce, víc než monstrum. "Lucifer by nikdy nesouhlasil s tím, že mě propustí."
"Slibuju ti, že souhlasil. Ty jsi volný." Bohyně sklouzla pohledem na své sandály, nic dalšího neříkala.
Skrývala něco? Plánovala ho z nějakého důvodu obelhat? Bylo to tak dávno, co naposledy jednal se ženou, takže si nebyl jistý, jak posuzovat její činy.
Všiml si, že je bledší než obvykle, narůžovělost jejích tváří zmizela a její pihy zářily. Její zlaté kudrnaté vlasy jí spadaly na ramena a paže a on mohl vidět saze, které protkávaly jemné prameny.
Zatoužil zvednout ruku, aby mohl promnout její vlasy v rukou.
Začala by křičet, kdyby to udělal?
Dnes na sobě měla fialovou róbu a odpovídající náhrdelník - náhrdelník, který se chlubil ametystovou slzou velkou jako jeho pěst a byl tak jasný, jako lesknoucí se led, který neviděl už stovky let. Nikdy předtím nic takového nenosila, obvykle bývala zahalená celá v bílé, jako anděl mezi zlem, bez ozdob.
"Jak?" Trval na svém. "Proč?"
"Záleží na tom?" Její pohled se zvedl, zavrtávají se do něj s přesností kopí a řezal stejně hluboko.
"Mě ano."
Trochu si dupnula nohou. "Chci-li zachránit zeď, potřebuji tvoji pomoc. To pro teď stačí."
Její prsty mu pokynuly. "Pojď. Ukážu ti škodu, která byla vykonána."
Bohyně nečekala na jeho odpověď. Odvrátila se od něj a zamířila k protějšímu rohu zdi. Ne, neodešla. Klouzala, jako sen o hvězdě, která padá uprostřed třpytivého soumraku.
Geryon zaváhal jen okamžik, než šel za ní, celou cestu dýchající její zimolezovou vůni.

1 komentář: