úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - Kapitola 2

Ať toužíš po čemkoliv, bude to tvé, řekla. Kéž by, pomyslel si Geryon. Žádal by o jediné ochutnání jejích rtů. Ale nechtěl riskovat utrpení nevinných - proč vlastně si s nimi vůbec zatěžuje hlavu? - jen, aby ukojil svou touhu po krásné bohyni.
Ta otázka mu vířila v mysli a přiměla ho zaskřípat zuby. Zajímal se o nevinné proto, že bez dobroty by na světě zůstalo pouze zlo. A on už viděl příliš mnoho zla.
"Je mi to líto, bohyně. Jak jsem řekl, nemůžu ti pomoci."

Její jemná ramena poklesla zklamáním. "Ale…proč? Chceš, aby ti démoni zůstali uvěznění v pekle stejně tak, jako já."
Geryon jí nechtěl říct důvod, kvůli kterému ji odmítl, protože se po těch staletích stále styděl. Přesto jí to řekne. Možná se pak vrátí ke staré rutině a bude předstírat, že neexistuje. A s takovou bude jeho touha růst, zesilovat se a jeho tělo bude tvrdnout. Bude připraveně čekat.
Ona není pro tebe.
"Zaprodal jsem svou duši," řekl. Byl jedním z prvních lidí, kteří chodili po zemi. Byl spokojený se svým údělem, okouzlený svou snoubenkou, i když ji pro něj vybrala rodina a ona po něm netoužila. Onemocněla a on byl zoufalý. Křičel na Bohy, prosil je o pomoc, ale oni si ho nevšímali. A pak se před ním objevil Lucifer.
Chtějící ji zachránit a nakonec získat její srdce, Geryon se ochotně upsal temnému princi a ten ho změnil z muže na zvíře. Na vrchu hlavy mu vyrašily rohy, z jeho rukou se staly drápy. Temná, karmínová kožešina se objevila na jeho nohou, zatímco chodidla byla nahrazená kopyty.
Během několika vteřin byl více bestií, než člověkem.
Jeho žena se uzdravila, protože tak kázala smlouva s Luciferem, ale nebyla k němu shovívavá. Ne. Opustila ho kvůli jinému muži. Jeho ruce se zaťaly v pěst, drápy se mu zaryly do dlaní, když znovu zaměřil svou pozornost na bohyni. "I kdybych si přál přesný opak, moje činy již nejsou mým rozhodnutím."
Bohyně si ho prohlížela s hlavou nakloněnou ke straně. Zavrtěl se, znervózněný jejím upřeným pozorováním, vzhledem k jeho mizernému vzhledu. K jeho překvapení, její krásné oči neztmavly odporem a řekla, "Uvidím, co se dá dělat."

Nejhlubší chodby Pekla

"Lucifere, slyš mě dobře. Požaduji tvou přítomnost. Objevíš se přede mnou. Dnes. V téhle místnosti. Sám. A já zůstanu přesně tak, jak jsem teď." Kadence, bohyně útlaku věděla, že musí své požadavky uvést přesně, jinak si je démoní princ "interpretuje" jak bude sám chtít. Když jednou požadovala audienci, přenesl ji do své postele s rukama i nohama svázanýma, úplně bez oblečení a obklopoval ji obrovský dav.
Uplynulo několik minut a na její volání nebyla žádná odezva. Ale ona věděla, že to tak dopadne. Užíval si, když ji mohl nechat čekat. Cítil se pak silný.
Aby si ukrátila čas, tak studovala okolí. Spíš než z kamene a malty, byly zdi Luciferova paláce stavěné z plamenů.
Praskajících, oranžově-zlatých. Smrtících.
Na tomhle místě nenáviděla všechno. Chumle černého dýmu zaváněly od plamenů, kroutící se kolem ní, jako prsty zatracených. Nejradši by si zacpala rukou nos, ale neudělala to.
Nikdy neukazovala slabost - dokonce ani tak drobným činem.
Kdyby se opovážila, věděla, že by se okamžitě začala dusit jedovatými výpary. Lucifer nic nemiloval víc, než využívání slabostí.
Kadence se z té lekce dobře poučila. Poprvé, když sem přišla, nesla informace pro Háda i Lucifera a byla jmenována jejich správcem. Jako ta, která ztělesňuje podstatu podrobení a dobývání, neexistoval nikdo lepší, kdo by zajistil, že démoni, mrtví a jim podobní zůstanou zde. Alespoň to si bohové mysleli, což byl také důvod, proč ji vybrali na tento úkol.
Ona s tím nesouhlasila, ale kdyby odporovala bohům, byla by potrestána. Nicméně, od chvíle, co sem přišla, mnohokrát myslela na to, že trest by byl lepší.
Trávila dny spánkem v nedaleké jeskyni - ne tím pravým spánkem, ale ostražitým, zatímco její pomyslné oko sledovalo různé démoní tábory. Noci trávila zkoumáním stěny. A kdykoliv se něco stalo, musela přijít do paláce a nahlásit přestupek.
Jak to, že netušila, co se tentokrát stalo?
Zablokoval jí Lucifer vize? Pokud ano, čeho se snažil dosáhnout?
Nikdy se necítila tak bezmocná.
Ne, to nebyla pravda. Během její první návštěvy Lucifer vycítil její úzkost - a využil každou příležitost, aby ji posiloval. Tuhle plíživým dotekem ohně, tamhle zlým posměchem. Pod jeho pozorností chřadnula.
To zklamalo bohy. Byla si jistá, že by ji povolali domů, kdyby ji už nespoutali se stěnou, což byl čin, který měl napomáhat jejím povinnostem, ne je ztěžovat. Ale ani dokonce bohové nevěděli, jak hluboce se toto pouto zakoření. Místo toho, aby jednoduše cítila, kdy se brána hroutí, se stala smyslem jejího života. Její krev zpívala podstatou brány.
Když ji jeden z démonů poprvé poškrábal, cítila bodání a zalapala šokovaně po dechu. A stále ji šokovalo, že cítí každý dotek. Když do ní narážely duše, lechtalo ji to na kůži. Když ji olizovaly plameny, cítila žár.
Zvládneš to. Výsledek tohohle jednání bude důležitější, než všechny předtím. Ty to zvládneš.
Bude se Strážce starat o to, jak moc pro něj riskuje?
Z vnější strany paláce zaslechla bláznivý smích démonů, sténání mučených a syčení masa, které se odtrhávalo od kostí. A ten smrad … bylo to hotové peklo. Bylo těžké zůstat netečná uprostřed takového násilí. Zvlášť teď.
V několika posledních týdnech z jejího těla ubývala síla, kousek po kousku. Bolest skrz ni prostřelovala. Teď alespoň věděla proč.
Připoutaná k temnému podsvětí, tušila, že ničení brány ji doslova zabíjí. Kousek od ní náhle vyšlehly prameny a několik metrů před ní se rozestoupily. Konečně.
Lucifer vkráčel, bezstarostný jako letní den.
"Čekal jsem na tvůj návrat," řekl hladkým hlasem. Dokonce se usmál, i když to byl výraz čistého zla. "Co pro tebe mohu udělat, miláčku?"

2 komentáře: