úterý 20. listopadu 2012

Nejtemnější oheň - 13 kapitola



Zastavili se u první budovy, ke které došli: Hospoda. Skutečná, poctivá hospoda, kde se podával spíš alkohol, než krev. Kadence věděla, že takové věci tady dole existují, ale stejně jí to připadalo divné. Démoni, kteří se chovají jako lidé.
Celou cestu, která byla dlouhá alespoň dvě míle, vzpomínala na Geryonův ohromující polibek a nadávala mu za to, že přestal a vztekala se nad jeho důvody.
Během svého nekonečného života přivítala ve své posteli jen tři milence, a všichni tři byli bohové. Pokud ji bohové nebyli schopni zvládnout, nebyla tady žádná možnost, jak by ji zvládl Geryon. Ale měla naději.
Poprvé neměla žádné myšlenky na to, že musí ovládat svou povahu, jen potěšení. Přesto od ní Geryon odkráčel, stejně jako všichni ostatní. Jsem tak hrozná? Tak příšerná osoba?
Ze všeho nejvíc chtěla, aby u ní Geryon našel rozkoš, protože pro ni mnoho znamenal. Líbilo se jí, jaká s ním je. Líbilo se jí, jak se cítila, když byl poblíž. Místo toho, ona ho… znechucovala? Nepřitahovala? Nepodařilo se jí ho ani sebemenším způsobem vzrušit?
"Zůstaň u mě," řekl, když strčil do dvoukřídlých dveří hospody. Byly to první slova, která pronesl po tom, co jí připomněl jejich hledání. "A dej si kapuci přes hlavu. Jen kdyby náhodou. Vlastně, jsi zběhlá v kouzlech?"
Jeho hlas byl hluboký a drsný a hladil každý její uplakaný nerv. Jistě ho nemohla znechucovat, protože když se na ni díval, cítila se jako jediná žena na světě. Nejkrásnější. Nejžádanější. Jako poklad, který někdo ochraňuje.
Zastavil se, než vstoupil. "Kadence?" Odkašlal si. "Bohyně?"
"Zahalím se do kouzla a zůstanu po tvém boku," řekla mu, i když uvnitř sama sebe prosila, aby řekla - řekni mi, proč mě od sebe neustále odstrkuješ.
Neodpověděl. Přikývl a vykročil vpřed. Zůstala blízko, jak slíbila a mentálně na sobě promítala vzhled kostí a šupin. Každý, kdo se podíval jejím směrem, viděl jen někoho z vlastních lidí.
Mohla jen doufat, že její strach je také zamaskovaný.
Posměvačný smích a bolestné výkřiky okamžitě napadly její uši. Polknula a rozhlédla se po místnosti. Tak mnoho démonů… různých tvarů a velikostí. Někteří byli jako iluze, kterou na sebe promítala, samá kost a šupiny. Někteří byli napůl lidmi, napůl býky. Někteří byli okřídlení jako draci s doutnajícími čenichy. Přesto všichni byli nacpaní na pohybující se desce. Pohybující se deska?
Ne, nepohybovala se, uvědomila si, když ji ve zraňujícím sevření chytila hrůza a téměř jí rozdrtila plíce. Lidské duše byly na hromadě desky. Démoni je trhali a pojídali jejich vnitřky. Bohužel, pro zatracené neexistoval žádný klid. Jen nekonečné mučení.
"Bohové," nemohla si pomoci a jen zhluboka dýchala. "Jak můžeme porazit takovou hordu?"
"Tudy," Geryon je vedl mírně stranou a ona věděla, že to udělal proto, aby mohli sledovat dění bez toho, aby na sebe upozornili. "Tvorové, které zde vidíš, jsou jen přisluhovači, vojáci a služebníci. Nejsou tím, proti komu budeme bojovat."
To byla pravda, pomyslela si, zatímco se její žaludek topil. Násilí, Smrt a podobní byli Lordi Démonů. Zatímco přisluhovači si užívali utrpení své kořisti, jejich hlavní náplní bylo splnit svou základní potřebu: hlad. Lordi se zajímali pouze o utrpení. O to jak ho prodloužit a zvýšit až do hlubin šílenství. A čím více utrpení způsobili, čím víc výkřiků vyvolali, tím silnějšími se stávali.
Oh ano. Byli mnohem horší, než cokoliv tady.

1 komentář: