úterý 20. listopadu 2012

Nejtemější oheň - 16 kapitola


Prozradil jim Lucifer její vazbu na zeď? Napadlo Kadence, když ji rozdírala bolest. Spíš než aby s nimi šli bojovat, tak šli tam. Věděli, že ji to oslabí, že zemře? Nebo možná doufali, že po nich Geryon půjde a nechá ji samotnou, zdánlivě bezbrannou v záloze. Nebo chtěli, aby k nim přišla ona? Tolik možností.
Princ pravděpodobně shledával celou tuhle situaci velice zábavnou. Pravděpodobně - takhle myšlenka zapustila kořeny v její mysli a téměř ji paralyzovala. Pokud by zemřela, mohl by získat mnohem víc než jen rok na zemi, uzavírající dohody o duše, způsobující nevyslovitelnou pohromu. Mohl by tam být navždy, kdyby po tom toužil, a mohl sebou přivést své démony, aby si z lidí udělal své služebníky.
Byl bohem, bratrem vládců. Nebyla tady žádná záruka, že by byl zajat a poslán zpět.
Samozřejmě, že to, že ji zradil, muselo záviset na tom, jestli je schopný přinutit démony, aby ho venku poslouchali. Ledaže…byla ona platbou za jejich spolupráci? Pokud nevěděli, že je vázána na zeď, mohl ji Lucifer "zabít" jakmile se zeď rozpadne, aby je "ochránil" před tím, že je bude pronásledovat. Byli by mu tak vděční, že by mu slíbili nekonečnou oddanost.
Oh bohové. Z té možnosti se jí udělalo špatně, protože kdyby to byla pravda, tak mu nevědomky pomáhala při každém kroku.
Toužil ochránit zeď, připomněla sama sobě. Ale zdravý rozum na ni křičel: To neznamená, že po tom touží i teď.
Z důvodů, které neměly nic společného s její vnitřní bolestí, nemohla popadnout dech. Jaký druh blázna to jsem? Byla tak moc zostuzená. Tak moc hloupá.
"Kadence, mluv semnou. Řekni mi, co se děje," trval na svém Geryon. Spadl na kolena, natočil se k ní a poklekl mezi jejíma nohama. Jeden z jeho drápů jí jemně a něžně otřel vlhké vlasy, které měla přilnuté na čele.
Zvedla k němu pohled. Když viděla tolik znepokojení v jeho krásných hnědých očích, nemohla litovat volby, kterou udělala. Bez ohledu na to, co se stane, bude volný. Tento hrdý, silný muž bude konečně svobodný.
"Já…jsem…v pořádku," podařilo se jí těžce vydechnout. Bohové, cítila, jak ji uvnitř něco drtí, jako kdyby se její orgány trhaly na kusy.
"Ne, nejsi. Ale budeš." Zvedl ji do náruče a odnesl ji do zadní části místnosti. Do místnosti, kterou musel využívat majitel. Položil ji na tenkou postel. "Mohu?" Zeptal se a nadzvedl ametyst, který uchovával jeho duši.
Měla v úmyslu mu to dát, až dokončí svou misi, jako dárek za jeho podporu, ale přikývla. Právě teď tam byla velmi dobrá šance, že nic nedokončí.
Pomalu, opatrně odepl kámen kolem jejího krku a položil si ho na srdce. Oči se mu zavřely. Pravděpodobně si nebyl jistý tím, co se stane. Zezačátku, se nic nedělo. A pak, postupně, klenot začal zářit. Geryonovy rty se stáhnuly do úšklebku a zabručel: "Pálí."
"Podržím ho pro te…"
Záře se rozletěla do tisíce světelných krůpějí a on křičel, hlasitě a dlouho.
Když poslední krůpěj zmizela, vše se uklidnilo. Světlo vybledlo. V rukou mu zůstal pouze řetěz, který kdysi nesl přívěšek.
Jeho zamračení se zvednulo do úsměvu a otevřel oči. Ale když studoval své ruce a celé tělo, zamračení se vrátilo, prohloubilo, bylo intenzivnější. "Myslel jsem…Já nečekal… Já… Doufal jsem, že budu vypadat jako dřív."
"Proč?" Milovala ho, takového, jaký byl. I s rohy, tesáky a drápy. Počkat - milovala?
Oh ano. Milovala ho. Už dříve to zvažovala, ale potlačila tu myšlenku. Teď už to nemohla popírat. Ta emoce tam byla, nepopiratelná, ve chvíli, kdy zírala Smrti do obličeje.
Žádný muž pro ni nikdy nebyl víc dokonalý. Nebyl znechucený její povahou, ale liboval si v tom. Neměl strach z toho, co by mu mohla udělat, ale byl na ni hrdý. Toužil po ní, okouzloval ji a pokoušel ji.
"Doufal jsem že…že…" Polkl. "Pokud se svážeš s něčím jiným, místo zdi, možná se tvoje vazba k ní sníží a tvoje síla se vrátí. Snad se bolest zmírní."
S něčím jiným? "S tebou?" Zeptala se bez dechu z důvodů, které neměly nic společného s bolestí.
"Ano. Se mnou."

1 komentář: