úterý 20. listopadu 2012

Nejtemější oheň - 14 kapitola



"Voní dobře, jako strach," něco náhle zavrčelo vedle Kadence. "Mmmm, hlad."
Polekaně zalapala po dechu. Geryon se ji snažil vtáhnout za sebe, ale ona se bránila. Tentokrát, nechtěla stát v pozadí, nutící ho udělat veškerou práci, podstoupit veškeré riziko. Tentokrát, bude bojovat. "Odstup, nebo zemři," řekla démonovi.
Ten se na ni zamračil. "Vypadáš, jako já. Proč tak dobře voníš?" Olízl si své rty a sliny mu kapaly z koutku jeho papírově tenkých úst. Byl celý pokrytý žlutou vláhou a dosahoval jí sotva k pupíku. A i když se zdál slabý, měla podezření, že pod těmi šupinami odpočívá nepoddajná síla.
Zatřásla se. Pamatuj si, kdo jsi. Vzpomeň si, co můžeš udělat.
Démon přistoupil blíž.
"Byl jsi varován," řekla a připravila se.
"Počkej venku, Kadence. Prosím." Geryon se pokusil stoupnout před ní.
Zablokovala mu cestu bez toho, aby se na něj podívala. "Ne. Nebudeš bojovat sám."
Zatímco mluvili, démon se palec po palci sunul k nim, jeho drápy se prodlužovaly.
"Prosím, Kadence." Geryon s ní zaškubal. "Potřebuju vědět, že si v bezpečí. Jinak budu rozptýlený a rozptýlený válečník je poražený válečník."
"Nemůžu se chovat jako zbabělec. Už ne. Kromě toho, pokud tohle bude fungovat, nebudeme muset vůbec bojovat." Byla zatraceně dozorkyní. Bylo na čase, aby se tak chovala. Už je pryč ten čas kdy pouze pozorovala, teď je čas vládnout."
"Pokud pro mě není dost dobré. Ne, když jde o tvou bezpečnost."
Každým okamžikem po nich stvoření skočí a bude je pronásledovat. Věděla to, cítila to. Kadence sáhla do sebe, zvedla bradu a zadívala se hluboce do jeho očí, překvapená, jak snadno je její moc přístupná. Ale neměla by tím být překvapená. I když se to snažila potlačit, vždy to v ní bylo. To vířící moře uvnitř ní nikdy neutichlo.
"Zůstaň," řekla a tvor se zasekl na místě, jeho mysl byla stále při vědomí, ale každá jeho fyzická buňka byla podřízena jejímu velení.
Na dlouhou dobu si prostě jen užívala svou dobrou práci, okouzlená. Zvládla jsem to. Ani jednou se k ní démon nepokusil přiblížit, i když v jeho jasně zářících korálkových očích viděla vraždu.
"Něco se stalo," řekl Geryon a znělo to zmateně.
"Já se stala," řekla hrdě. "Dívej se." K démonovi řekla. "Zvedni ruce nad hlavu."
Okamžitě ji poslechl, vystřelil oběma rukama do vzduchu bez jediného slova stížnosti. No, vlastně měla kontrolu i nad jeho ústy. Bylo zřejmé, že se mu to nezamlouvá vzhledem k tomu, že jeho pohled na ni stále syčel nenávistí.
Radost jí proudila po celém těle. Poprvé použila své schopnosti pro dobro: zachránila někoho, koho milovala. Dobrotiví bohové. Milovala Geryona? Milovala to, že je s ním a líbilo se jí, jak se cítila: milovaná, chráněná. Ale říct, že mu dala své srdce? Určitě ne.
"Podívej, Kadence," Ukázal Geryon na desku. "Podívej se, co se stalo."
Sledovala směr jeho prstu a zalapala po dechu. Každý démon stál zaražený na místě a měl ruce ve vzduchu. Dokonce i duchové se přestali svíjet. Už tam nebyl žádný smích, žádné výkřiky. Mohla slyšet pouze zvuk vlastního dechu.
"To jsi udělala ty?" Zeptal se Geryon.
"Já…ano."
"Jsem ohromený. Vzbudila si ve mně respekt."
Její radost byla intenzivnější. "Děkuju ti."
"Mohou mě slyšet?" Když přikývla, pomalu se usmál a zakřičel na tvory. "Slyšte mě dobře. Vyjděte ven a řekněte každému Lordu Démonů, že je mám v plánu zničit." Potom se otočil na Kadenci. "Propusť je."
Přestože chtěla protestovat, udělala přesně to, co řekl. Dříve než stihla mrknout, tvorové se hnali z budovy tak rychle, jak to bylo možné a nechali ji s Geryonem o samotě. "Proč?"
Jeho úsměv se rozšířil. "Teď budeme čekat. Přijdou k nám."


1 komentář: